Netuším, kolik času přesně uplynulo. V jednu chvíli jsem měla pocit, že čas úplně přestal existovat. Jen dech, bolest, síla a slova, která ke mně doléhala z dálky. Calin mě držel za ruku celou dobu. A pak… najednou…
„Máme ho!“ ozval se ženský hlas, trochu zadýchaný, ale nadšený.
V tu chvíli jsem skoro ani nedýchala.
A pak to zaznělo.
Pláč.
Hlasitý, silný, krásný pláč.
Ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela.
Z očí mi začaly téct slzy ještě dřív, než jsem si to uvědomila.
"Gratuluju"
řekla porodní asistentka a podala mi malýho Viktora do náruče
Podívala jsem se na něj.
Byl drobný, zmačkaný, trochu červený, ale pro mě naprosto dokonalý.
Zabalili ho do deky a já ho přitiskla k sobě, opatrně, jako by byl z porcelánu.
Calin klečel vedle mě, měl v očích slzy a usmíval se tím nejdojatějším způsobem, jaký jsem kdy viděla.
"Ahoj, Viktore"
zašeptal a natáhl k němu prst. Malá ručička se kolem něj instinktivně sevřela.
"Je… fakt nádhernej"
zamumlal.
Přikývla jsem, neschopná slova. Jen jsem se dívala na ten malý zázrak v náručí a cítila, jak se celý svět zastavil. Všechno ostatní přestalo být důležité.
Jen my tři.
Já, Calin… a Viktor.
Byl už večer. Venku se začínalo stmívat a nemocniční pokoj byl zalitý měkkým světlem. Malý Viktor spal klidně v mém náručí, stočený do klubíčka, zabalenej v bílé dece s modrým lemováním. Byl neuvěřitelně klidný
Calin seděl vedle mě na nemocniční posteli a prsty lehce hladil Viktora po malinké ručičce.
"Tak co, ukážeme ho světu?"
pousmál se na mě.
Přikývla jsem.
Zavolali jsme přes FaceTime. Po pár tónech se na displeji objevila Petrova tvář, rozcuchaný, s křupkami v puse, ale hned se zarazil, jak nás uviděl.
"Ty kráso"
hlesl.
"To je… už jste?"
Calin se usmál a otočil kameru k mně.
"Seznam se s Viktorem"
řekla jsem tiše.
Petr ztichl.
"Fakt krásnej. Gratuluju vám, vážně… jako strejda jsem dojatej"
Chvilku jsme ještě mluvili, smál se a říkal, že už má připravený první merch pro „malýho bossíka“. Pak jsme se rozloučili a zavolali Ádě.
Ta vykřikla hned po přijetí hovoru.
"No konečně! Já už nemohla vydržet! Ukažte ho!"
Calin otočil kameru a Adél se málem rozbrečela.
"To je andílek… úplnej andílek. Ach bože. Ať už jste doma, musím ho pochovat!?
Slibovali jsme, že jakmile to půjde, dojede.
Další byl David. Jakmile hovor zvedl, vypadal ospale a promnul si oči.
"Už? Počkat... cože?"
Calin ho jen potichu otočil k Viktorkovi. David ztichl.
"To je brouček, gratuluju fakt"
Pak Willy. Ten se usmál, jakmile nás viděl
"Ne, počkejte… ukažte ho pořádně"
"Tady je"
řekl Calin pyšně a pohladil malého po vláskách.
Willy ztichl, jeho obvyklej sarkasmus nikde.
"je fakt krásnej. Jsem rád, že je v pořádku. A vy taky.“
A nakonec… Viktor Sheen.
Calin si trochu narovnal mikinu, vzal telefon do ruky a zvedl hovor.
"Čus brácho"
pozdravil Sheena.
„Nazdár vole, tak co nějakej update?"
Calin se usmál a první chvíli držel kameru jen na sobě.
"Hele, mám ti někoho představit"
Pak pomalu posunul obraz ke mně a do náruče, kde klidně spal malý Viktor.
"Tohle je… Viktor"
řekl Calin s lehkým smíchem, ale v očích mu hrály emoce.
"Jmenuje se po tobě. Protože seš člověk, kterej nás inspiroval víc, než si možná myslíš"
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Sheen jen koukal. Pak se mu na tváři objevil pomalu rostoucí úsměv.
"Ty vole… to jste neudělali!"
"No... do prdele.... To je čest jak svině!"
řekl Sheen.
"Díky. Fakt díky. A vítej, malý Viktore. Máš to jméno po největším kingovi"
zasmál se tiše, ale bylo poznat, že i on
je trochu dojatej.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
