Pohled Calina
______________
Seděl jsem na gauči ve studiu, hlavu opřenou dozadu, oči přivřený. Vzduch byl těžkej. Hudba mi jela v uších, ale už jsem ji ani nevnímal. Všechno se mi to přehrávalo dokola. Klára. Ten večer. Niky. Její pohled, když stála ve dveřích. Jak utekla, jak brečela. Moje vlastní jméno mi znělo v hlavě jako nadávka.
Telefon jsem měl na stole, displej prázdnej, ticho. Ale stejně jsem ho každou minutu kontroloval, i když jsem věděl, že nepíše. A že neodpovídá. Že už dva dny mlčí. A že má na to plný právo.
Dveře se s lehkým vrznutím otevřely a já ani nevzhlídl. Poznal jsem ty kroky.
"Aha. Tak tady seš"
ozval se Davidův hlas. Zněl ostřeji než obvykle.
Pomalu jsem se narovnal a podíval na něj.
"Čau"
"Nečekal jsem, že tě tu fakt najdu. Ale pak mi Willy napsal, že prej sedíš jak mrtvola na gauči"
Jen jsem pokrčil rameny.
David se na mě chvíli jen díval.
"Víš, že je mi z tebe momentálně na blití?"
Zamrkal jsem. Nečekal jsem, že to takhle vypálí.
"To, co jsi udělal... To se prostě nedělá. Ne jí. Ne Niky. A ty to víš"
pokračoval, hlas napnutý.
"Ty si snad neuvědomuješ, co ztratíš?"
"Já... já jsem to nechtěl, kámo"
vysoukal jsem ze sebe.
"Tohle se nemělo stát. Klára se objevila, vypadala úplně jinak, byla na dně... já... nabídl jsem jí pomoc, jen… byl to omyl, fakt..."
"Omyl?"
přerušil mě.
"Ty ses fakt nechal opít nějakou šílenou manipulátorkou, co jí Niky nenáviděla celý dětství? Jak tě to vůbec napadlo?!"
"Nevěděl jsem, že... že to hraje. Fakt jsem si myslel, že je v prdeli, že potřebuje jen trochu normální lidskej přístup..."
Věta mi dozněla ve vzduchu a zněla hloupě i mně samotnýmu.
David se nadechl a přejel si rukou po obličeji.
"Víš co? Vůbec se tě nebudu ptát, jestli ti za to stálo zničit všechno, co jste spolu měli. Protože si myslím, že to víš. A že se teď rozpadáš stejně jako ona. Jen rozdíl je v tom, že ty jsi to způsobil"
Zavřel jsem oči. Každý jeho slovo mě bodlo do hrudi.
"Ale..."
dodal David o něco klidněji
"nejsem tu, abych tě dorazil. Jen jsem ti tohle musel říct. Víc než kdokoli jinej, vím, jak moc ji miluješ. Ale právě proto je tohle ta největší zrada"
Chtěl jsem něco říct. Cokoliv. Ale nebylo co. Jen jsem sklopil hlavu a seděl tam. Zničenej. Ztracenej.
David mlčel. Pak si sedl vedle mě. Dlouho jsme nic neříkali.
A pak jen tiše řekl
"Některý věci se nedají vzít zpátky, Caline. Ale aspoň si uvědom, co jsi ztratil"
Seděli jsme potichu. Vzduch ve studiu byl těžkej, jak kdyby se všechno, co viselo mezi náma, nedalo rozřezat ani nožem. David seděl vedle mě, už nic neříkal. Ale jeho přítomnost mluvila i beze slov.
"Myslíš, že mi někdy odpustí?"
zeptal jsem se nakonec. Hlas jsem měl tak tichej, že jsem ho sotva slyšel i já sám.
David se zhluboka nadechl.
"Upřímně? Netuším. Znáš ji. Niky není typ, co dělá scény. Ona to v sobě dusí a bolí to dvojnásob"
Přikývl jsem. Věděl jsem to. A právě proto mě to ničilo.
"Víš"
pokračoval David
"ona se tě fakt držela. I když se bála. I když si pořád říkala, že tě možná ztratí, když se někdy dostaneš do víru věcí, co tě táhly. Ale stejně tě milovala. A ty jsi byl jeden z mála lidí, komu bezvýhradně věřila. A tohle jsi rozsekal..."
Přejel jsem si dlaní po obličeji.
"Já... fakt si to přehrávám pořád dokola. Všechno. Kdybych ten večer jen... kdybych jen zavřel ty dveře. Kdybych... prostě neudělal vůbec nic..."
"Ale tys něco udělal"
skočil mi do řeči klidně, ale přísně.
"A to se nezmění tím, že se v tom teď budeš rochnit. Jestli ti na ní fakt záleží, tak to není o tom litovat. Je to o tom, že s tím sakra něco uděláš. Ale ne hned. Teď bys jí jen ublížil víc"
Zvedl jsem oči k Davidovi. Jeho slova bolela, ale byla pravdivá. Měl pravdu ve všem.
"A co mám dělat?"
zeptal jsem se.
"Ztiš se. Přestaň jí psát, přestaň jí volat. Dej jí prostor. Ne proto, že tobě je blbě, ale protože jí je stokrát hůř. A pokud jednou dostaneš šanci jí cokoliv vysvětlit, nesmí to být kvůli tomu, že chceš slyšet, že tě chápe. Musí to být kvůli tomu, že ona se rozhodne tě vyslechnout"
Mlčel jsem. Jeho slova ve mně doznívala. Každý z nich bolel jako nůž pod žebra. Ale přesně to jsem potřeboval slyšet.
Po chvíli David vstal.
"Zůstaneš tady?"
Přikývl jsem. Neměl jsem sílu jít domů.
David chvíli váhal, pak mi položil ruku na rameno.
"Zpackal jsi to. Totálně. Ale nejsi špatnej člověk. Jen... se teď podle toho začni chovat."
A pak odešel.
Díval jsem se za ním. A pak zpátky na svůj telefon, který mlčel stejně jako já.
Niky tam nebyla. A kdo ví, jestli ještě někdy bude.
_________________________________
Omlouvám se za chyby
