Pohled Niky
___________
Probudila jsem se ještě před svítáním. Ležela jsem na boku, přikrytá dekou, Petr seděl vedle mě na gauči a pořád měl ruku na mým rameni, jako kdyby se bál, že kdyby ji zvednul, zase se rozpadnu.
Chvíli jsem jen tiše zírala do stropu. V hlavě mi hučelo, jak když se snažíš vzpomenout, jestli to byl jen špatnej sen… ale nebyl. Všechno to bylo skutečný. Obraz Calina v posteli s Klárou mi v hlavě běžel pořád dokola jako nějaký zlý film. A pokaždý mě to bodlo znova.
Petr se trochu pohnul a zadíval se na mě.
"Jsi vzhůru?"
zašeptal.
Přikývla jsem. Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to. Hrdlo se mi stáhlo a oči mě znovu začaly pálit.
"Promiň…"
vydechla jsem nakonec, i když jsem nevěděla proč.
"Za co se sakra omlouváš?"
zamračil se Petr.
"To on je ten, kdo by se měl plazit po kolenou"
Věděla jsem, že má pravdu. Ale i tak jsem v sobě cítila vinu. Možná jsem měla být doma. Možná jsem měla poznat, že se něco děje. Možná…
"Jestli mi ten hajzl ještě jednou vleze do života, přísahám, že..."
"Petře…"
Zvedla jsem k němu oči. Zrudlé, opuchlé, ale klidnější.
"Nech to být. Nechci, aby ses kvůli mně dostal do průšvihu"
Ztichl. Ale bylo vidět, jak moc s tím bojuje. Sevřená čelist, prsty zatnuté v pěst.
"On ti ublížil, Niky. To se neodpouští"
Znovu ticho. Jen tiché šumění větru za oknem a moje roztřesené dýchání.
"Zůstaň tu, jak dlouho budeš chtít"
řekl najednou tiše.
"Nechci jít domů"
špitla jsem.
"Nemusíš. O všechno se postarám"
Posunul se blíž, objal mě a já se mu po chvíli složila do náruče a opět nechala své slzy stékat po Petrovim těle. Jako tenkrát, když mi bylo deset a bála jsem se bouřky. Jenže tentokrát ta bouřka byla ve mě
Ten den byl zvláštně pomalej. Jako kdyby se čas rozhodl zpomalit, jen aby mi připomněl každej zlomek bolesti znovu a znovu.
Seděla jsem na gauči, zabalená v Petrovo mikině, a upíjela čaj, co mi udělal. Sladkej, s medem, přesně tak, jak to mám ráda. Vedle mě běžela nějaká stará komedie, ale vůbec jsem nevnímala, co se tam děje. Jen kulisa. Jen něco, co má přehlušit myšlenky, který stejně nikdy neutichnou.
Telefon zavibroval.
Rychle jsem se na něj podívala.
Calin volá.
Ztuhla jsem. Prsty se mi mírně zachvěly, když jsem po něm sáhla, ale nakonec jsem ho jen otočila displejem dolů. Nezvedla jsem to. Ani nemohla. Jen ten jeho jméno na obrazovce mi zase rozklepalo bradu.
Petr to zaregistroval koutkem oka.
"Zase on?"
Přikývla jsem.
"Nechce to pochopit, co?"
"Nevím, co chce…"
zašeptala jsem.
"Ale nedokážu ho slyšet. Ne teď"
Zavibrování znovu.
Tentokrát zpráva.
Zlato❤️ Niky prosím ozvi se. Musíme si promluvit. Vysvětlím ti to. Není to, jak to vypadá
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Prsty svíraly hrnek, jako bych se ho bála pustit. Slzy se mi znovu nahrnuly do očí.
"Proč to tak bolí, Peťo"
"Protože jsi ho fakt milovala… možná pořád miluješ"
"Ale proč mi to udělal?"
Pokrčil rameny.
"Na to ti odpověď nedám. Ale slibuju ti, že tě v tom nenechám. Tohle spolu zvládneme"
Mlčky jsem přikývla.
Večer se mi telefon rozsvítil ještě třikrát. Dvě zprávy, jedno volání. Ani jednou jsem neodpověděla. Ale pokaždý se mi sevřel žaludek a pokaždý jsem si připadala slabší. Jak moc bych si přála, aby se to všechno nestalo. Aby to byla jen noční můra, ze který se vzbudím a všechno bude jako dřív.
Ale neprobouzím se. A asi dlouho ještě ne.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
