Chvíli po tom, co jsem domluvila, bylo zase ticho.
Seděla jsem na zemi, zády opřená o pohovku, oči zarudlé, ruce složené v klíně.
David byl opřenej o rám dveří, ruce zkřížený. Áďa seděla vedle mě a držela mě za ruku.
Dlouho nikdo nic neřekl.
A pak David zavrtěl hlavou a promluvil první.
"Ten kluk je úplnej idiot!"
Řekl to potichu, ale naprosto jasně.
Znělo to, jako když někdo konečně pojmenuje něco, co celou dobu viselo ve vzduchu.
Zvedla jsem k němu oči.
"Nevíš, jak to bylo… třeba… třeba fakt…"
"Niky"
přerušila mě Áďa jemně
"ty jsi ho tam viděla. A jak reagoval? Že to není, jak to vypadá?"
Přikývla jsem.
"Klasickej trapnej scénář"
dodala tiše a stiskla mi ruku trochu silněji.
"Já mu věřila"
zašeptala jsem.
"Celým srdcem"
David přešel blíž a dřepl si naproti nám.
"A právě proto je to tak strašný. Protože jsi to nečekala. Protože jsi ho milovala a důvěřovala mu… a on to prostě takhle zahodil"
"A s kým?"
ucedila Áďa.
"S tou, co tě šikanovala, ne?"
Ztuhla jsem a přikývla.
"Klára. Přesně ona"
"Tak to je fakt na facku"
zamumlala a zaklonila hlavu.
"Tohle už není jen blbost… to je, jak kdyby ti někdo zaryl nůž do zad a ještě se tvářil, že to bylo omylem"
David měl pořád klidnej hlas, ale bylo cítit, jak to v něm bublá. Jen to dusil, protože věděl, že teď není čas bejt výbušnej.
Teď jsem tu byla já. A moje rozbitý já.
"Asi bych mu to odpustila, kdyby… kdyby to byl omyl. Kdyby třeba fakt jen spadli na postel… kdyby to nebylo ona. Ale…"
Zlomil se mi hlas.
Áďa mě pohladila po zádech.
"Niky… ty mu nejsi povinná něco odpouštět. Ani chápat. A už vůbec ne se omlouvat za to, že tě to bolí"
"Ale já se bojím"
vyklouzlo mi.
"Já ho pořád miluju. A že když se mi postaví před dveře, tak prostě… polevím"
David si povzdechl.
"To je normální. Láska nezmizí lusknutím. Ale to neznamená, že máš zapomenout na to, co udělal. Že máš zavřít oči a tvářit se, že se nic nestalo"
"Nebo že se to omlouvá tím, že byl 'sám doma a slabší'"
dodala Áďa trochu ostřeji.
"To není slabost. To je rozhodnutí. A bylo jeho"
Zavřela jsem oči. Srdce mi bilo rychle. V hlavě mi hučelo.
David vstal a přešel k oknu. Chvíli koukal ven, ruce v kapsách.
"Víš, co mě na tom nejvíc štve?"
"Co?"
špitla jsem.
"Že jste byli fakt dobrý spolu. Upřímní. Silní. A teď… je to pryč. Jen protože si nechal v hlavě zahrát nějakej její hereckej výstup"
Chvíli bylo ticho.
"On ji tam ani neměl pustit"
Řekla jsem tiše.
"Právě"
řekl David.
"Tohle všechno byla série rozhodnutí. Ne nehoda"
A to bylo přesně to, co mě ničilo nejvíc.
Že kdyby chtěl, tak by se to nestalo.
Stačilo říct ne.
Ale neřekl. A já teď nesu důsledky.
Seděli jsme tam ještě hodně dlouho. Mlčky. Pak zase mluvili.
David nás vzal ven na malou procházku, aby se nám pročistila hlava.
Áďa se držela blízko, pořád mě hlídala pohledem.
A Calin?
Ten mi za celý den napsal už osm zpráv a čtyřikrát volal.
A já?
Mobil jsem měla v letovém režimu.
Protože kdyby zavibroval znovu…
…nevím, jestli bych to udržela.
__________________________________
Omlouvám se za chyby
