Ten dům byl úplně stejnej jako dřív. Oprýskaná omítka, vrzající branka. Všechno na svým místě. A přesto se to nezdálo jako návrat domů.
Dveře otevřela ona. Její tvář byla unavená, oči měla rudý. Měla v nich slzy, ale držela se.
"Ahoj"
řekla tiše. Podívala se na nás, zvlášť na mě, a pak se trochu zlomila v hlase.
"Můžu vás obejmout?"
Petr trochu zaváhal, ale nakonec k ní přistoupil. Obejmula ho pevně, dlouho. Pak se podívala na mě. V očích neměla nátlak ani lítost. Jen... omluvu. Tichou, beze slov.
Přistoupila jsem blíž a obejmula ji taky. A ne, necítila jsem se divně. Ani jako hlupák.
Naopak. V tu chvíli se mi sevřelo srdce a pak... něco povolilo.
Obývák, starý gauč, šálek v ruce a chvíle ticha, která jako by trvala věčnost.
Bylo slyšet jen tikání hodin a slabý zvuk vařící se vody v kuchyni. Seděli jsme vedle sebe, Petr na křesle naproti ní. A já na křesle vedle něj, trochu bokem, nejistá. Máma seděla shrbeně, ruce sevřené v klíně, jako by si je snažila zahřát.
Chvíli se odvažovala promluvit. Pak jen řekla tiše
"Nevím, kde začít"
Petr mlčel, jen se na ni díval. A já taky.
"Vím, že... jsem vám oběma ublížila"
dodala a hlas se jí zatřásl.
"Že jsem řekla věci, který se neříkají. Obzvlášť tobě, Niky. Byla jsem slabá. A zbabělá"
Podívala se na mě. A poprvé v životě jsem v jejích očích neviděla odmítání, jen bolest a výčitky.
"Neunesla jsem, že tě má Petr radši než... mě. A místo toho, abych se snažila pochopit proč, tak jsem si z tebe udělala viníka"
"Nebyla to tvoje chyba"
dodala skoro šeptem.
Já pořád mlčela. Hlava mi jela na plno. Byla jsem zvyklá se bránit, připravit si odpověď, postavit se. Ale teď? Bylo to jiný.
Petr se nakonec nadechl
"Proč teď?"
zeptal se tiše, bez hněvu, jen unaveně.
"Protože... jsem si uvědomila, co všechno jsem ztratila"
řekla.
"A že už to možná nepůjde napravit, ale aspoň to chci zkusit. Věděla jsem, že táta dnes nebude doma. Že to bude bezpečný. Pro vás oba"
Petr si promnul obličej.
"Ty víš, co se u nám dělo. A že to nebylo jen o tobě. Že jsme tě potřebovali a tys... stála na jeho straně"
"Já vím"
přikývla.
"Měla jsem z něj strach. A ten strach mě zlomil"
Petr pak řekl něco, co mě dostalo.
„Víš, nejvíc mě sralo, že ses nás tehdy ani nezkusila zastat, hlavně Niky. Místo toho ses přidala ke všem, co ji shazovali"
Zůstalo ticho. Dlouhý ticho.
Pak jsem se zhluboka nadechla a řekla
"Bylo to pro mě těžký. Ale... já taky dělala chyby. Možná jsme všichni prostě dělali, co jsme v tý chvíli uměli. I když to nebylo správný"
Její pohled zvlhnul.
"Nechci, abyste mi odpustili hned. Ale chci, abyste věděli, že se chci změnit. A že pokud mi dáte šanci... tak budu ráda. I kdyby to mělo být po kouskách"
Petr kývnul. Ne jako že všechno zapomněl, ale jako že... rozumí. A já taky.
____________________________________
Omlouvám se za chyby
