Pohled Calina
____________
Uběhl týden. Tak rychle, že kdybych to neměl poznamenaný v kalendáři kvůli nahrávání, ani si toho nevšimnu. Všechno bylo klidný. Až moc klidný. S Niky jsme měli skvělý dny, procházky, vaření, gaučový večery, i takový tichý chvíle, kdy jen ležíš vedle člověka, kterýho máš rád, a nepotřebuješ říkat vůbec nic.
A i přesto… jsem si několikrát psal s Klárou.
Všechno to začalo úplně nevinně. "Díky, že jsi odepsal"
"Neměl jsem čas dřív"
"V pohodě. Jen… jsem ráda, že jsi v pohodě"
"To samý platí pro tebe"
Nepsala nijak podivně. Žádný narážky, žádný hry. Jen se ptala na běžný věci. Hudbu. Co dělám. Jak se mám. A i když jsem ji pořád držel trochu na odstup, po pár zprávách jsem si uvědomil, že je… fakt jiná.
Žádná arogance. Žádná pasivní agrese. Vlastně působila skoro mile. A i když jsem si to nechtěl připustit, působilo to přirozeně. Neposílala fotky, nevnucovala se. Jen… byla tam. Tak jako kamarád, kterej se ti prostě náhodou vynoří z minulosti.
Možná jsem si to chtěl jen omluvit. Možná to bylo fakt nevinný. Ale v hlavě mi to tak nevinný nepřipadalo. Občas jsem se přistihl, že než jdu spát, projíždím ty zprávy znova. Ne protože bych v nich hledal něco víc, ale protože jsem chtěl pochopit, proč vůbec píše.
A proč já odpovídám.
Bylo pozdní odpoledne, seděli jsme s Niky na balkoně a ona četla. Vypadala krásně, ve volný mikině, s nohama přes moji nohu, zabalená do deky. Usmívala se pokaždý, když jsem ji letmo pohladil po lýtku. A i když jsem byl s ní, byl jsem hlavou někde jinde.
Ne že bych nechtěl bejt s ní. Ale něco mi prostě sedělo vzadu v hlavě. Jako ozvěna minulosti, která se rozhodla vrátit.
"Na co myslíš?"
zvedla ke mně oči, a mně se na vteřinu zastavil dech.
"Na to, jak je fajn… že máme takovejhle klid"
zalhal jsem.
Políbila mě na ruku a položila hlavu zpátky na moje rameno
A já věděl, že jestli se to někdy dozví… ať to je cokoliv… nebude to klidný.
Ale zatím jsem pořád věřil, že se vlastně nic neděje.
______________________________
Omlouvám se za chyby
