Pohled Petra
____________
Zavřely se za mnou dveře a zůstal jsem stát venku ve tmě. V dálce bylo slyšet jen pár vzdálených aut, jinak se rozprostíral klid. Zhluboka jsem se nadechl, strčil ruce do kapes a pomalu se rozešel.
Bylo něco po deváté, ale tma už padla naplno. Ulice byla tichá a prázdná. Kráčel jsem pomalu, bez spěchu. V hlavě mi pořád zněl smích Niky, jak se před chvílí culila, když jsem se rozloučil. A Calinův klidný pohled. Všechno bylo fajn. Poprvé po dlouhé době.
Zamířil jsem k parku. Věděl jsem, že cesta přes něj je sice o něco delší, ale taky klidnější. Navíc jsem to tak často dělával, ve tmě jsem se tam cítil jistěji než na prázdné ulici. Lidi si vždycky myslej, že park je nebezpečnější. Ale právě prázdná ulice beze světel a bez svědků je to, co by mě mělo děsit víc. Nebo tak jsem si to aspoň vždycky říkal.
Vešel jsem mezi stromy. Chladný vzduch mi ofoukl tvář a listí pod nohama tiše šustilo. Nohy mě nesly známou cestou, světla lamp tu byla rozestavěná dost daleko od sebe. Občas jsem musel projít úplně tmavým úsekem. Ale nijak mě to neděsilo.
Až do chvíle, kdy jsem si všiml něčeho zvláštního.
Před sebou jsem zahlédl postavu. Šla přímo proti mně. Černá silueta v kapuci. Neviděl jsem obličej, ale v první chvíli jsem si řekl, že to bude jen někdo, kdo jde z práce nebo si zkracuje cestu domů. Úplně obyčejnej člověk, stejně jako já.
Jenže pak se ta postava zastavila. U jednoho z větších křovisek napravo od cesty. Nestála uprostřed cesty, byla trochu bokem, skoro ve stínu. A nehýbala se.
Zpomaluju. Něco mě zneklidňuje. Všechno ve mně najednou chce jít jinudy, ale zároveň si říkám, že nemůžu být paranoidní.
Je to jen náhoda.
Určitě.
Blížím se. Pořád se nehýbe.
Když už jsem skoro u něj, sklopím pohled k zemi. Nechci oční kontakt, nechci provokovat.
Prostě projdu a...
Chytnutí. Prudké. Dřív, než stihnu zareagovat, mě něco silou vtáhne do křoví. Prudce dopadnu na zem, rameno narazí do kořene. Instinktivně se bráním, ale dřív než stihnu zařvat, dopadá první rána. Do břicha.
A pak další. Tentokrát do tváře.
Snažím se zakrýt si hlavu, ale tlak je silný. Dusím se vlastním dechem.
"Koukni, kdo to je... můj zkurvenej synáček"
zazní chraplavý hlas.
Ztuhnu.
Znám ten hlas.
Až moc dobře.
"Ty parchante"
zavrčí. Další rána. Cítím, jak mi praskne ret. Krvácím. Tělo mi vibruje bolestí.
„Měl jsi zůstat tam, kam jsem tě poslal. Zmizenej. Ztracenej"
plive slova jako jed.
Zatnu zuby.
Otec.
Je to můj otec.
"Víš..."
zasměje se hořce.
"Když jste odešli z baráku, byla to úleva. Poprvý po letech jsem mohl dejchat. V klidu. Žádnej křik. Žádný tvoje vylomeniny. Žádná ta malá čubka, co ti říkala bráško"
Další rána.
"A pak mi to došlo. Že bych to mohl udělat trvale. Udělat si klid napořád"
Lapám po dechu, snažím se něco říct, ale nejde to.
"Tak jsem začal s ní. Niky. Ta byla nejslabší článek. Taková tichá, neškodná. Ideální. Jenže ten kretén Dominik to zpackal. Měl ji jen trochu srazit dolů. Psychicky. Ale udělal z toho frašku. Bylo to brzo, moc rychlý. A Calin to podělal ještě víc"
Další rána do žeber. Mám pocit, že mi praská kost.
"Tak jsem hledal někoho novýho. Dva roky. A to není tak jednoduchý, víš? Najít někoho, kdo je ochotnej za prachy dělat věci, který... no. Zas takový lidi už nejsou na každým rohu. A tak jsem najal Kláru. Měla ho svést, vyspat se s ním. Zničit je zevnitř. Ale co? Zas to zkurvila"
Bolest. Celý tělo mě pálí. Mozek začíná kolísat. Mlha před očima.
"Po Niky jsi měl být na řadě ty"
zavrčí nakonec.
"A víš co? Dneska je ten den"
Zvedá pěst, poslední rána do spánku.
A pak... ticho.
V posledním záblesku vidím, jak se odtahuje. Ztrácí se mezi stromy. Mizí ve tmě.
Nechává mě v prachu a krvi.
A všechno se ponoří do černa.
________________________________
Omlouvám se za chyby
