Když jsem přišla domů, tiše jsem zavřela dveře, zula se a rychle zamířila do ložnice, kde jsem si schovala tašku s věcmi z obchodu. Calin byl v obýváku, slyšela jsem tlumený zvuk televize. Možná si jen něco pustil k jídlu, nebo hrál na konzoli. Každopádně, ideální příležitost.
Vešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře tak tiše, jak jen to šlo. Vzala jsem si obyčejnou, hnědou kartonovou krabici, kterou jsem měla schovanou ve skříni, a položila ji na postel. Posadila jsem se vedle a začala pečlivě chystat všechno, co jsem si pro ten moment představovala.
Nejdřív šly na dno malé bílé dupačky s nápisem „I ❤️ Dad“. Byly tak droboučké, že se mi při jejich skládání trochu třásly ruce. Pak jsem ze šuplíku vytáhla ultrazvuk, černobílý obrázek našeho malého tajemství, a přiložila ho na dupačky. Nakonec jsem přidala i těhotenský test. Ten první. Pozitivní.
Pak jsem vše ještě doplnila malým vzkazem na lísteček.
Nic složitého, jen prosté
„Uvidíme se v létě, tati„
Srdce mi bušilo. Bylo to zvláštní, tolik radosti a přitom tolik strachu, že to zkazím, že to nezvládneme, že to bude příliš velká změna. Ale zároveň jsem věděla, že kdyby existoval jeden člověk na světě, se kterým bych do toho chtěla jít… byl to právě on.
Krabici jsem opatrně zavřela a přelepila. Pak ji zabalila do světle béžového vánočního papíru a přidala zlatou mašli. Navenek vypadala úplně obyčejně. Stejně jako všechny ostatní dárky, co budou pod stromečkem. Ale uvnitř... tam bylo všechno. Celý náš začátek.
Schovala jsem ji hluboko pod postel, mezi ostatní dárky, které čekaly na zabalení. Tahle bude poslední. A nejdůležitější.
Vstala jsem, ještě jednou se podívala na hotovou práci a usmála se. Věděla jsem, že už se blíží ta chvíle. A tentokrát to nebude jen další Vánoce… tentokrát to bude i nový život.
Vzbudila jsem se dřív než Calin. Měl ruku přehozenou přes můj bok a klidně oddechoval, vlasy mu spadaly do čela. Lehce jsem se usmála a zůstala ještě chvilku ležet, dívala se na něj a snažila se nevnímat ten vnitřní tlak nervozity. Už zítra… už zítra to zjistí. A nic už nebude jako dřív.
Pomalu jsem se vyprostila z postele, vzala si teplý župan a šla do kuchyně připravit snídani. Venku bylo ticho a sníh tiše pokrýval parapety. Byl to ten krásnej, čistý klid před Vánoci. Všechno bylo připravené, dárky zabalené, stromek ozdobený, cukroví napečené.
Když přišel Calin za mnou, měl na sobě jen tepláky, Rozespale se protáhl a políbil mě na tvář.
"Dobré ráno, lásko"
zamumlal a posadil se ke stolu.
"Dobré"
odpověděla jsem s úsměvem a nalila mu kávu.
"Zítra už máme tu naši vánoční sešlost, co?"
pousmál se a napil se.
"Jo…"
přikývla jsem
"už zítra"
"Myslíš, že Petr přijede včas? Jestli mu zas neujede spoj, jako minule"
"Volal mi včera, říkal, že tentokrát pojede už dopoledne. Tak snad to zvládne"
Zbytek dopoledne jsme strávili v pyžamu, koukali na vánoční filmy, chvíli hráli nějakou hru na konzoli a smáli se. Dovolila jsem si chvíli klidu a užívala si to. I když se mi v hlavě pořád převalovaly myšlenky na zítřek, jak zareaguje, co řekne… jestli to bude vnímat jako dar, stejně jako já.
Odpoledne
Po obědě jsem ještě doladila poslední detaily. Vytáhla jsem krabici se všemi dárky a začala je třídit podle jmen. Každý dostane svou maličkost, David tu mikinu, kterou si chtěl koupit, ale říkal, že si ji spíš nechá k narozeninám. Willy dostane novou čepici a Áďa sadu na kreslení, kterou si přála. Petr ode mě dostane fotoalbum s několika vzpomínkami z posledního roku. A Calin… ten nejdůležitější.
Zajistila jsem, aby se jeho balíček dostal až úplně na dno hromady. Chtěla jsem, aby ho otevřel jako poslední. Aby to mělo ten efekt, to ticho, to zastavení času.
"Ty už máš fakt všechno zabalený?"
podivil se Calin, když přišel z koupelny a viděl mě, jak pečlivě vážu mašle.
"Jo, většinu jo. Něco už jsem udělala dřív"
"Ty jsi děsně organizovaná"
zasmál se a sedl si vedle mě.
"Někdo z nás dva to musí držet pohromadě"
mrkla jsem na něj.
Večer
Dali jsme si horkou čokoládu a seděli spolu na gauči, přikrytí jednou dekou. Stromek v rohu tiše svítil, světla se odrážela v oknech a celý byt měl zvláštní atmosféru, tichou, klidnou, přesto v očekávání.
"Už se těším na zítřek"
řekl Calin a pohladil mě po vlasech.
"Já taky"
zašeptala jsem.
V hlavě jsem už slyšela ten papír trhající se mezi prsty. A viděla jsem jeho výraz, až to uvidí.
Zítřek… všechno změní.
________________________________
Omlouvám se za chyby
