Bylo časně ráno, slunce teprve začínalo pomalu vykukovat za obzor a celé město ještě spalo. Já jsem se převracela v posteli a snažila se najít nějakou pohodlnou polohu, což bylo na konci osmého měsíce prakticky nemožné. Calin ležel vedle mě a tiše oddechoval, jeden jeho rukáv se mi trochu přetáhl přes ruku, jak mě v noci držel. Pousmála jsem se.
"Už brzy, malý… už brzy budeš s náma"
zašeptala jsem si pro sebe, když jsem ucítila další menší tlak v podbřišku. Byla jsem na to poslední týdny zvyklá, takže jsem tomu moc pozornosti nevěnovala. Jen jsem se zase otočila na bok a snažila se zaspat.
Ale najednou jsem ucítila něco jiného.
Jakoby… zvláštní prasknutí.
A pak najednou teplo. A ne to příjemný teplo, ale to, co mi během vteřiny vyrazilo dech.
Okamžitě jsem se posadila a vytřeštila oči.
"Ne… ne, to snad…"
Podívala jsem se dolů na peřinu. Byla vlhká. Vlastně spíš… mokrá.
Praskla mi voda.
"Caline!"
vyjekla jsem, teď už bez pochyb.
Zamrmlal něco nesrozumitelného a otočil se na druhý bok.
"Caline, vstávej!"
zatřásla jsem s ním.
"Praskla mi voda!"
Oči mu okamžitě vystřelily.
"Cože?! Jako… teď? Jako teď hned??"
"Ano! Teď! Co si myslíš, že jsem se polila čajem?!"
zakřičela jsem, ale přitom se mi rozklepaly ruce.
Začal vyskakovat z postele a úplně se zamotal do peřiny.
"Kde máš… kufr? Máš ho připravenej? Já ho najdu! Počkej! Oblečení! Oblečení!"
Bylo to komický, vážně. I v takový situaci jsem se musela zasmát. On v panice běhal po bytě v trenkách, zatímco já seděla na posteli s mokrou peřinou a nervózně dýchala.
"Dýchej, dýchej"
mumlala jsem si.
Začínalo mi to všechno docházet. Ne jako „možná se to blíží“. Ale teď se to děje.
Za chvíli už jsem měla připravený legíny, volnou mikinu a Calin mi pomáhal opatrně do oblečení. Kufr už stál připravený u dveří
"Máme všechno? Telefon? Peněženku? Kartu pojištěnce? Nabíječku?"
"Jo, jo, všechno je v kufru. Hlavně pojď. A zhluboka dýchej, jo?"
"Já se snažím!"
vypískla jsem, protože další menší kontrakce mě chytla zrovna v půlce věty.
Calin mě jemně objal a pomohl mi do bot.
A tak jsme v ranním tichu vyběhli z bytu směrem k autu a k největšímu okamžiku našeho života.
Na příjem jsme dorazili kolem půl šesté ráno. Všechno bylo ještě ospalé, světla na chodbách tlumená a personál v klidu, ale přesto efektivní. Calin mi držel ruku pevně a každou chvíli se ptal, jestli jsem v pořádku.
Na recepci jsem odevzdala občanku, kartičku pojišťovny a porodní plán, i když jsem věděla, že porod se stejně většinou odehrává podle vlastních pravidel.
"Tak pojďte, maminko"
řekla milá sestřička a odvedla mě do pokoje na kontrolu. Calin šel se mnou.
"Tak, podíváme se, jak na tom jste"
usmála se doktorka, zatímco mi dělala vyšetření a napojovala mě na monitor.
Chvíli bylo ticho. Slyšet bylo jen pravidelné pípání a tlumené dunění srdce, jeho srdce.
"Slyšíš ho?"
otočila jsem hlavu ke Calinovi, který seděl na židli vedle lůžka a tiskl mi ruku. Přikývl.
"Jo… slyším ho"
"Tak maminko, jste na pět centimetrů, porod běží hezky"
oznámila doktorka klidně.
"Připravíme vás na sál"
Zamrkala jsem.
Pět centimetrů.
Už jsme vážně tak daleko?
Za chvíli už jsem byla v jiné místnosti, všechno bylo bílé, čisté, trochu studené, ale Calin byl pořád u mě.
Sestřičky pobíhaly kolem, všechno se připravovalo, ale já se soustředila jen na to jedno, vydržet, dýchat a dostat našeho syna na svět.
"Za chvíli budeš držet Viktora"
řekl mi Calin, když mi mezi kontrakcemi podal vodu a políbil mě na čelo.
A já věděla, že má pravdu.
Za chvíli už tady bude.
Naše malý miminko. Náš Viktor.
_____________________________
Omlouvám se za chyby
