Nastal večer. Všichni jsme byli nějak vyčerpaní, ale já s Calinem jsme si jen tiše beze slov vyměnili pohled a zavřeli se do pokoje. Ani jsme nic neplánovali, prostě jsme věděli, že teď chceme být jen spolu. Zavřený, v bezpečí, v klidu.
Seděla jsem na posteli a zrovna si sundavala triko abych si vzala jen mikinu, když za mnou přišel, chytil mě kolem pasu a jen mě objal zezadu. Nepotřebovali jsme mluvit. Všechno se dalo cítit z toho, jak mě držel.
"Zasloužíš si klid, Niky"
zamumlal mi do vlasů.
"Dneska jsem fakt ráda, že tě mám…"
odpověděla jsem potichu.
Lehli jsme si vedle sebe a pod dekou se automaticky přitulili. Jeho ruka si zase našla tu moji, jako vždycky, a palcem mi jemně přejížděl po hřbetu ruky.
"Víš co je nejvíc?"
řekl tiše.
"Že i když je kolem nás bordel, tak když jsme spolu, nějak to přestává bejt tak hrozný"
Usmála jsem se a dala mu pusu na tvář.
"A víš co ještě?"
pokračoval a lehce se uchechtl.
"Dneska… i když jsi byla tak naštvaná, tak i tak jsi byla nádherná. Jako fakt"
Zamračila jsem se na něj s úsměvem.
"To je dost divnej kompliment"
"Ale upřímnej!"
zasmál se tiše.
A najednou jsem se cítila tak neskutečně v bezpečí. U něj. Vedle něj.
Přitulila jsem se k němu víc a zavřela oči.
Byl klid. A to bylo to nejcennější.
Bylo už pozdě. Světlo z lampičky vedle postele bylo tlumené, skoro jako bychom si nechtěli narušit to ticho, co mezi námi panovalo. Ležela jsem na Calinově hrudi, poslouchala, jak mu pravidelně bije srdce, a prsty jsem si hrála s okrajem jeho trička. Jeho ruka mě jemně hladila po zádech, a i když jsme oba mlčeli, byla v tom všechna útěcha světa.
Po nějaký době jsem cítila, jak jeho prsty zpomalujou, dech se mu prohlubuje.
"Ty ještě nespíš?"
zaznělo tiše, až skoro překvapeně.
"Já myslel, že už dávno jo"
Pohnula jsem se trochu, abych mu viděla do obličeje.
"Nejde to… zase myslím na Petra, na všechno co se teď dělo kolem něho"
Na chvíli bylo ticho. Jenom jsem cítila, jak mi rukou přejel po zádech o něco pevněji, skoro ochranně.
"Furt tě to žere?"
zeptal se pak tiše.
Přikývla jsem.
"Jo… protože mě to prostě mrzí. A ne jen to dneska. Všechno. Že jsme mu neřekli o nás, že se tak uzavírá. Mám pocit jak kdyby se cejtil odstrčenej. A pak ta věc s tou drogou…"
Calin si povzdechl.
"On tě má hrozně rád, Niky. To všechno ho jen sere, protože má pocit, že ztrácí lidi, co jsou pro něj nejvíc. Ale není to tvoje chyba. Ani moje. Jen… jsme to měli říct dřív. Jasně. Ale... co už"
"Já vím, že není zlej"
zašeptala jsem.
"Jen nevím, ono se to teď všechno tváří že je úplně v pohodě, ale já prostě cítím že není, a nevim co s tím mám teď dělat. Chtěla bych to nějak napravit. Ale nevím jak"
Calin chvíli přemýšlel.
"Možná to chce jen čas. A možná taky, aby viděl, že jsme furt tady. S ním. I když je protivnej, tichej nebo na hovno. Prostě s ním budem. A on si časem uvědomí, že jsme ho neodsunuli na vedlejší kolej"
Usmála jsem se.
"Díky, že to bereš takhle"
"Jsem tu přece s tebou, ne?"
natáhl se a políbil mě do vlasů.
"A vždycky budu"
Zavřela jsem oči. Nejspíš poprvé za tenhle den jsem cítila aspoň trochu klid.
__________________________
Omlouvám se za chyby
