Pohled Calina
_____________
Seděl jsem na posteli, zády opřenej o zeď, ruce složený v klíně.
V bytě bylo ticho. Ne to pohodový ticho, co zažiješ po náročným dni. Ne to příjemný ticho, co cítíš, když vedle tebe dýchá někdo, koho miluješ.
Tohle bylo jiný. Prázdný. Dusivý.
Před pár hodinama jsem došel ze studia a od tý doby jsem neudělal nic. Ani si nepustil hudbu, ani si neuvařil čaj, ani se nepřevlíkl z mikiny, kterou nosím už tři dny.
Jen jsem seděl. A doufal, že mi přijde zpráva.
Nepřišla.
David říkal, ať se neozývám. A já ho poslechl.
A teď mě za to moje vlastní hlava pomalu žere zaživa.
Vzal jsem telefon, odemknul ho a otevřel naši konverzaci.
Stále přečteno.
Stále žádná odpověď.
Na fotce vedle jména měla úsměv. Ten jemnej, skutečnej, co mi vždycky stačil na to, abych měl dobrej den.
A teď byl jen připomínkou všeho, co jsem ztratil.
Zasloužíš si to.
Ta myšlenka mě bolela, protože jsem věděl, že je pravdivá.
Zasloužím si to.
Ne, neudělal jsem jí nic vědomě. Nechtěl jsem jí zradit. Ale i tak jsem to pokazil.
Zavřel jsem oči a složil ruce za hlavu.
Po chvíli jsem se zvedl a přešel do kuchyně. Nalil si vodu.
Opřel jsem se o linku. Podíval se do skleněných dveří skříňky naproti.
V odraze jsem viděl kluka.
Unavenýho, zlomenýho, v očích stín a ticho, co tam ještě před týdnem nebylo.
"Jsem kretén"
zamumlal jsem nahlas.
Seděl jsem na podlaze v obýváku. Hodiny ukazovaly 8:07 ráno.
Nespal jsem ani minutu.
Hlava mi jela celou noc. Myšlenky se převalovaly jako vlny, co mě dusily, až jsem nemohl ani pořádně dýchat.
Ale jedno z toho vzešlo jasně
Tohle takhle neskončí.
Ne, pokud sám něco neudělám. Pokud za ni nebojuju.
Není čas čekat. Není čas psát další zprávu, co zmizí v tichu. Musím jít. Teď. Hned.
Oblíkl jsem si mikinu, popadl klíče a telefon a vyrazil z bytu. Nevnímal jsem, jaký je den, jestli prší, nebo svítí slunce. Bylo mi to jedno.
Jel jsem tam, kam mě srdce táhlo. Za Niky.
Zastavil jsem před barákem. Nohy se mi trochu třásly, když jsem šel po schodech. V krku sucho, dlaně mokrý.
Zastavil jsem se před těma dveřma. Dveřma, za kterýma byla.
Zaklepal jsem. Ne moc silně, jako bych se bál, že tím zvukem něco rozbiju.
Otevřel mi Petr.
Jakmile mě uviděl, jeho oči potemněly.
"Ne"
řekl okamžitě a už natahoval ruku zpátky ke klice, aby přibouchl.
"Počkej!"
zvedl jsem ruce a zarazil dveře dřív, než je stihl zabouchnout.
"Prosím tě… já ji jenom chci vidět. Jen na chvíli. Potřebuju…"
"Nezasloužíš si ji vidět"
zavrčel, ale ruku na klice uvolnil.
"Já vím"
kývl jsem.
"Ale přesto tu jsem"
Chvíli mě propaloval pohledem. Přemýšlel.
A pak povolil. Otevřel dveře o něco víc a couvl.
"Dobře. Ale poslouchej mě"
řekl tvrdě.
"Budu tady. A jestli jí znovu ublížíš, tak si mě nepřej, rozumíš?"
"Rozumím"
odpověděl jsem tiše.
Prošel jsem kolem něj a cítil, jak za mnou pořád stojí, jako stín. Došel jsem ke dveřím do obýváku a na prahu se na vteřinu zastavil.
Niky tam seděla na gauči. Vypadala jinak. Unaveně, ale klidněji.
Měla kolem sebe deku a držela v ruce hrnek, možná čaj. Možná kafe.
Zvedla oči. A ztuhla.
"Ahoj"
zašeptal jsem.
Z tónu jejího dechu jsem poznal, že nevěděla, jestli má vstát, utéct nebo zůstat sedět.
"Já… nechci ti dělat další bordel v hlavě. Jen tě chci vidět. Říct ti věci do očí. Ne do textu. Ne do hlasovek"
Mlčela.
Ale nezvedla se a neodešla. A to byl možná první záchytný bod, kterej jsem měl.
"Niky, já tě miluju. A vždycky budu. Ale co je důležitější… já vím, že jsem tě zlomil. I když jsem to nechtěl. A já s tím něco chci udělat. Ne proto, že chci zpátky… ale protože si zasloužíš pravdu. A možná i uzavření. Nebo cokoliv, co budeš potřebovat"
Přikývla. Téměř neznatelně. Ale přece.
A tak jsem si pomalu, opatrně sedl na kraj gauče.
Mezi námi bylo místo. Fyzicky pár desítek centimetrů.
Ale jinak… celá galaxie.
A teď záleží jen na tom, jestli po ní půjdeme dál, společně, nebo každý svou cestou.
______________________________
Omlouvám se za chyby
