Budík zazvonil už v sedm. Oči jsem měla ještě napůl zavřené a tělem mi projel okamžitý odpor, ne proto, že bych nechtěla vstávat, ale protože jsem věděla, proč vstáváme tak brzo. Calin se vedle mě otočil a natáhl ke mně ruku.
"Dobré ráno"
zamumlal chraplavě.
"Jak pro koho"
hlesla jsem a zabořila hlavu zpátky do polštáře.
"Vstávej, lásko. Máme před sebou dlouhou cestu"
Natáhl se ke mně a políbil mě na rameno.
"Pojď, sprchu dáme rychlou a vyjíždíme"
Zvedla jsem se s tichým povzdechem. Cítila jsem se v pohodě, fyzicky jo, ale uvnitř jsem byla sevřená. Jako bych v sobě měla zadržený vzduch, který se uvolní až… až to skončí.
V autě bylo ticho. Ne to trapné, spíš soustředěné. Cesta z Brna do Prahy nebyla zase tak dlouhá, ale dneska se zdála nekonečná. Calin držel volant pevně a občas mi stiskl stehno, jen tak, aby mi připomněl, že tam je.
Petr nám napsal, že je nachystanej, takže jsme ho vyzvedli cestou. Stál před barákem v černé mikině, kapuci přes hlavu. Na první pohled bys nepoznala, že ještě nedávno ležel v nemocnici, jen ten stín v očích, lehce unavený pohyb a jizva na obočí mluvily za něj.
"Čau"
hlesl, když si sedl dozadu.
"Ahoj"
usmála jsem se na něj jemně a natáhla ruku dozadu. Stiskl mi ji.
"Dobrý?"
zeptal se tiše Calin.
Petr přikývl.
"Jo. Musí bejt"
Cesta pokračovala tiše. Pustili jsme si hudbu, potichu, jen jako kulisu. Nikdo z nás neměl náladu mluvit. Zastavili jsme jednou na benzínce, Calin nám vzal kafe do kelímku a mně navíc i koblihu, i když jsem tvrdila, že na jídlo nemám ani pomyšlení.
"Budeš to potřebovat"
řekl mi.
"Líp se přemejšlí s cukrem v krvi"
Když jsme dojeli do Prahy, žaludek se mi zkroutil. Budova nebyla nijak výjimečná, ale v tu chvíli se zdála obrovská. A vážná. A chladná.
Zaparkovali jsme hned vedle. Vystoupili jsme a šli směrem k hlavnímu vchodu. Calin mě chytil za ruku, Petr šel vedle mě a občas se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale vždycky to nakonec spolkl.
"Tak jo"
řekla jsem potichu, když jsme stáli přede dveřmi.
"Jdeme na to"
Vešli jsme dovnitř a hned za vstupem nás ovanul studený, úřednický vzduch. Bílé stěny, plastové židle, všude klid, až moc velký. Před námi bylo okýnko, kde seděla mladá žena v policejní uniformě a vyťukávala něco do počítače.
Přistoupila jsem k přepážce a zhluboka se nadechla.
"Dobrý den, Nikol Adámková, máme s bratrem předvolání k výslechu"
Zvedla oči od monitoru.
"Adámková a Adámek?"
"Ano"
"Chvíli posečkejte, prosím. Někdo si pro vás za chvíli přijde"
"Děkujeme"
kývla jsem a otočila se zpět k těm plastovým židlím u zdi.
Sedli jsme si vedle sebe, Calin po mé levici, Petr po pravici. Chodba byla tichá, jen sem tam někde něco cvaklo, někdo prošel nebo se zavřely dveře. Všichni tři jsme seděli mlčky, jen Calin mi lehce hladil palcem hřbet ruky. Petr měl sepjaté prsty v klíně a zíral na zem. Vypadal napjatě, ale klidně zároveň. Jako někdo, kdo se rozhodl něco dokončit, i když se toho bojí.
"Budeš u toho?"
zeptala jsem se Calina šeptem, nakloněná k němu.
Pokrčil rameny.
"Pokud mě pustí… Ale myslím, že to je mezi váma"
Přikývla jsem. A jako by to bylo na povel, otevřely se dveře na konci chodby. Vyšel z nich starší policista s lehce šedivými vlasy a složkou v ruce.
"Slečno Adámková? Pane Adámku?"
oslovil nás.
Zvedli jsme se.
"Pojďte za mnou, prosím. Pan…"
pohlédl na Calina
"...bude muset počkat tady"
Calin mi stiskl ruku pevněji a políbil mě na spánek.
"Budu tady. Čekám na vás"
Usmála jsem se, i když jen napůl. Pak jsem s Petrem vykročila chodbou za policistou. Každý krok byl těžší než ten předchozí, ale věděla jsem, že tohle je potřeba.
Dveře za námi zaklaply a ticho chodby zůstalo za námi.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
