O dva roky později
Jsou věci, který se za dva roky můžou úplně změnit. A pak jsou ty, co zůstanou stejný, jen o něco pevnější, jistější… opravdovější.
S Calinem jsme pořád spolu. Nechci to zakřiknout, ale fakt nám to klape. Není to vždycky dokonalý, jasně že ne, hádáme se, občas jsme na sebe protivní… ale zároveň si každej večer stejně lehnu vedle něj a vím, že to je ono. Že tohle je člověk, se kterým to má smysl.
Petr se před půl rokem odstěhoval. Ne že bychom ho vyhazovali, to vůbec. Říkali jsme mu, že může klidně zůstat, že to nijak nenarušuje náš prostor. Ale on má prostě vlastní hlavu, v tom se nezměnilo nic. Má teď svůj byt, sice pořád trochu chaotickej a plnej prázdnejch hrnků, ale je v něm klidnej. A to je to hlavní.
Calin se mezitím dost sblížil s Viktorem Sheenem. Mají spolu už i plno písniček a jsou to fakt dobří kámoši. Pozval nás i když se narodila jeho dcera Viktorie. Calin jí držel v náručí tak opatrně, jako by byla vyrobená z porcelánu.
A co se týče hudby, daří se. Hodně. Calin i Petr se dostali fakt daleko. Spolu vydali song „Růže“. Ta písnička… má v sobě něco surovýho. Syrovýho. A pravdivýho. Nejvíc mě ale dostává část, kterou napsal Petr, přesně tu, co složil tehdy na záchodě v klubu, když mu Dominik prodal ty sračky.
„Maminko promiň že ti, volám tak pozdě večer, sedím na záchodě v klubu kde bych měl mít zrovna teď show, mám v sobě nějaký svinstvo, a cítím se fakt low, chtěl bych ti dát jen sbohem, když stane se něco se mnou„
A lidi to pochopili. Protože to nebylo hraný. Byla to zpověď. A zároveň uzavření jednoho bolestivýho kruhu.
Jsme jinde. Ale pořád spolu. A i když život hází klacky pod nohy, už víme, jak přes ně nepřestat jít.
A ještě jedna věc, do školy už nechodím ale Klára mě pořád pronásleduje jak noční můra.
Seděla jsem v kuchyni, nohama opřená o židli naproti a s čajem v ruce sledovala, jak se Calin za linkou snaží nepřipálit oběd. Dělal si na to moc záležet, i když šlo jen o těstoviny se smetanovou omáčkou. Ale znal mě. Věděl, že si u jídla všímám každého detailu.
"Máš to dobrý"
zamumlala jsem s úsměvem a pozorovala ho, jak si sundává mikinu, protože už se mu na čele objevily první kapky potu. Byl konec dubna a v bytě to už začínalo být znát.
"To říkáš pokaždý, ještě než to ochutnáš"
zasmál se, ale bylo na něm vidět, že ho to těší.
"Protože pokaždý to fakt je dobrý. A někdy dokonce výborný"
Mrkla jsem na něj a natáhla se k němu, když prošel kolem, abych ho chytla za ruku.
Zastavil se a sklonil se, aby mi věnoval krátkou pusu do vlasů.
"Dneska volal David, máme s Petrem jít zítra do studia něco nahrát. Prej bys mohla jít s náma"
"Jasně. Už jsem je dlouho neviděla"
Calin se jen usmál. Ale na chvilku jsem si všimla, že jeho výraz trochu ztvrdnul. Ne nějak dramaticky, ale znala jsem ho. Když něco moc řešil, začal být zticha. A poslední dobou byl takhle tichej častěji.
"Děje se něco?"
zeptala jsem se potichu.
"Co? Ne. Jsem v pohodě. Jen mám v hlavě nějaký věci kolem těch plánů s klukama a tak..."
Přikývla jsem, ale nechala to být. Nechtěla jsem ho tlačit. Možná jsem si to jen namlouvala. Nebo… možná ne. Ale bylo mi jasný, že pokud bude chtít, řekne mi to.
Po obědě jsme si sedli na gauč.
V ruce jsem držela hrnek s posledním douškem čaje, když Calinovi zacinkal mobil. Automaticky ho odemknul a koukl na notifikaci.
Viktorsheen vám poslal/a zprávu
"Koukni"
řekl tiše a natáhl mi telefon.
Na obrazovce byla fotka malý Viktorky, seděla na dece v obýváku,
obklopená plyšákama.
A pod tím zpráva:
„Chybíš jí, strejdo. Dneska tě hledala v kuchyni a pak si žvatlala tvoji část z Růže„
Srdce mi trochu změklo. Usmála jsem se.
"To je krásný. Už takhle malá a umí si tě zapamatovat"
Calin na chvíli mlčel, jen si fotku přiblížil. Bylo na něm vidět, že ho to zasáhlo víc, než dal navenek znát.
"Vidim to na to že asi za nima budeme muset zase přijet"
Řekl
Položil telefon na stůl a natáhl ke mně ruku. Bez řečí jsem se mu schoulila do náruče, hlavu opřela o jeho rameno. Rukou mě jemně hladil po zádech.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
