Slunce už bylo vysoko, když jsem konečně rozlepila oči. Všude v obýváku byl neskutečný binec, zmačkané ubrousky, prázdné lahve, konfety snad úplně všude a spousta prázdných plastových kelímků. Někde v pozadí pořád běžel playlist ze včerejší noci, ale už byl tak potichu, že zněl spíš jako vzdálený šum.
Překvapivě jsem se cítila docela v pohodě. Hlava mě nebolela, žaludek se taky držel, a i když jsem měla sucho v krku, nebylo to nic, co by nespravila sklenice vody.
Otočila jsem hlavu a spatřila Petra, jak spí na zádech s otevřenou pusou, a přitom objímá polštář, jako kdyby to bylo to nejcennější, co vlastní. Vedle něj ležel Calin, na břiše, přikrytý jen kusem deky, a jeho vlasy trčely na všechny strany. Oba působili dost zničeně.
Zvedla jsem se z madrace, protáhla se a potichu došla do kuchyně, kde jsem si nalila sklenici vody a z lednice vytáhla pomerančový džus. Zatímco jsem upíjela, ozvalo se za mnou ospalé zamručení.
"Dobré ráno, nebo teda... odpoledne?"
ozval se hlas Calina.
Otočila jsem se a usmála se.
"Spíš odpoledne. Vypadáš, že jsi přežil vlastní smrt"
"Cítím se tak"
zamumlal a přišel blíž, trochu se potácel.
"Jak je možný, že ty vypadáš úplně v pohodě?"
"Možná že jsem na rozdíl od vás věděla, kdy přestat pít"
uculila jsem se a podala mu sklenici s džusem.
"No, na narozkách to tak nevypadalo"
řekl tiše usmál se a napil se. Chvíli jsme jen tak stáli vedle sebe, opření o kuchyňskou linku, v tichu, které po té silvestrovské divočině působilo skoro posvátně.
Pak se lehce pousmál.
"Víš, že jsem měl včera dost práce udržet si odstup?"
Naklonila jsem hlavu na stranu.
"Od koho?"
"Od tebe"
odpověděl prostě a zadíval se na mě. Ten jeho pohled byl jemný, trochu provinilý, ale hlavně upřímný.
Srdce mi na chvíli vynechalo úder. Jen jsem se pousmála a tiše řekla
"To je dobře. Jinak bys dneska dostal flaškou po hlavě"
Zasmál se.
"Dobře vědět. Příště si vezmu přilbu"
Pak se naklonil, a políbil mě na čelo a já si opřela hlavu o jeho rameno.
Za námi se ozvalo zasténání.
"Ticho… nebo to tu celé pozvracím"
zaúpěl Petr z obýváku.
Calin se rozesmál a já jen protočila oči.
___
Zrovna jsme s Calinem v kuchyni zalévali kafe, když jsem si všimla malého papírku přilepeného magnetem na lednici. Popošla jsem blíž a přečetla to nahlas.
„Musel jsem už jít, ale vy ať jste ve 3 ve studiu jasný! – David“
Zvedla jsem obočí.
"David je až moc organizovaný na první den v roce"
"To je jeho značka"
uchechtl se Calin a mrknul na mě.
"Ale fajn. Ještě máme chvíli, tak si dáme kafe a trochu poklidíme"
A tak jsme s hrníčky v ruce prošli do obýváku, kde už se všichni začínali probouzet. Sam a Áďa se zvedli z madrace, vypadali oba jak přejetí, ale s úsměvem. Willy se mezitím snažil vymotat z dek, což v jeho případě znamenalo víc nadávek než pohybu.
"My už se pomalu sbalíme"
ozvala se Adéla a protáhla se.
"Díky za včerejšek… teda za dnešek… nebo co je vůbec za den?"
"Dnešek je den přežití"
pronesl Sam vážně a zívnul.
"Jo, tak to jsme v bezpečí"
zasmál se Calin.
Po chvíli se s námi ti tři rozloučili a my zůstali zase jen ve třech, já, Calin a Petr, který se ještě pořád snažil otevřít oči. Čas plynul líně, a než jsme se nadáli, bylo půl třetí. V rychlosti jsme se oblékli a vyrazili do studia.
___
Studio bylo tiché, jen sem tam se ozývalo jemné bzučení z techniky. Usadili jsme se na známý gauč v chill zóně, kde jsme trávili hodiny při nahrávání, nebo prostě jen vysedávali a plánovali další projekty.
David byl jako vždy ve svém režimu, běhal mezi místnostmi s telefonem u ucha, než na nás mávnul.
"Petře, pojď sem, jdeme to rozjet"
zvolal.
Petr vstal, protáhl se a zamrmlal
"Snad přežiju tu kocovinu ve sluchátkách"
S úsměvem zmizel v nahrávací místnosti.
Zůstali jsme s Calinem sami. Seděli jsme těsně vedle sebe, ramena se nám lehce dotýkala. Calin se ke mně otočil a zašeptal
"Víš, pořád tomu tak trochu nevěřím. Že tohle všechno je skutečný"
Usmála jsem se.
"Já taky ne. Ale jsem ráda, že je"
Chvíli bylo ticho. Pohledy se nám setkaly a já cítila, jak se moje srdce rozbušilo. A pak, naprosto přirozeně, jsme se naklonili blíž a políbili se. Ne dlouze, ale tak opravdově, že jsem měla pocit, že svět na chvíli přestal existovat.
„NO KONEČNĚ, TYVOLE!“
Leknutím jsme se oba odtrhli a otočili ke dveřím. Willy stál ve vstupu se zdviženýma rukama a výrazem, jako kdyby právě vyhrál v loterii.
"Cože?"
vyhrkla jsem a Calin vypadal, že neví, jestli se má smát, nebo utéct.
Willy se rozesmál, i když trochu nervózně.
"No jako… konečně jste si i vy dva všimli, co mezi váma je! Panebože, vždyť to bylo tak jasný! Všichni to věděli! Já, David, Sam, dokonce i Áďa! A vy dva si tu hrajete na kamarády jak v nějakým seriálu"
Zatvářili jsme se s Calinem asi hodně zmateně, protože Willy se zarazil a dodal
"Počkat… vy jste si fakt mysleli, že to nikdo nepoznal?"
Já jen sklopila oči a Calin se uchechtl.
"Asi jsme nebyli moc opatrní."
Willy mávl rukou.
"No, možná na Petra jste to zatím uhráli, ale já měl jasno už měsíc zpátky"
"Hlavně nic neříkej Petrovi, prosím"
hlesla jsem.
"Neboj, držím basu"
pokýval Willy.
"Ale… sakra, mám radost, fakt.“
Usmál se, tentokrát upřímně a vřele.
"Fandím vám, fakt že jo"
V ten moment se otevřely dveře nahrávací místnosti a vyšel Petr.
"Čemu se tu smějete?"
Willy pohotově zvedl ruku s telefonem.
"Memu, co mi právě přišel. Pošlu ti ho"
A jako by se nic nestalo, všechno pokračovalo dál. Ale uvnitř mě hřála zvláštní směs klidu a nadšení. Možná to tajemství nebude tajemstvím už moc dlouho.
____________________________
Omlouvám se ta chyby
