Seděla jsem vedle Petra, mlčky ho držela za ruku a vnímala každé jeho nadechnutí, každé lehké mrknutí, každé pohnutí prstů. Pořád jsem se snažila nepřemýšlet nad tím, co se mu vlastně stalo. Policie mi nic neřekla. Doktoři říkali jenom “napadení”. A Petr mlčel. Pořád.
"Petře…"
oslovila jsem ho tiše, jen tak, do ticha.
"Vím, že nechceš mluvit. A nechci tě nutit…"
Polkla jsem.
"Ale mám v sobě milion otazníků. Hlavně kvůli tobě"
On na to nic. Jen ležel, oči pootevřené, pohled upřený do zdi, jakoby mě vůbec neslyšel. Ale věděla jsem, že slyší. Vždycky slyší.
Zhluboka jsem se nadechla a zkusila to znovu. Jemně, s opatrností.
"Dneska… když ses ptal na tátu. Má to… něco společného s tím, proč jsi tady?"
Jeho ruka, kterou jsem držela, se lehce napjala. Oči se konečně pomalu otočily ke mně. Mlčel, ale bylo jasný, že mu hlavou něco běží.
"Nechci tě do ničeho tlačit"
zašeptala jsem.
"Ale jestli si něco pamatuješ, i kousek… prosím, řekni mi to"
Chvíli bylo ticho. Pak konečně promluvil.
"Šel jsem domů… parkem"
hlesl.
Ztuhla jsem.
"V parku?"
zopakovala jsem potichu.
Přikývl. Oči se mu stáčely zpět do stropu, jako by v hlavě promítal film, který by nejradši vymazal.
"Byla už tma… myslel jsem, že je to rychlejší. Bezpečnější…"
polknul.
"A pak… jsem ho uviděl"
Zatajila jsem dech.
"Koho?"
Jeho výraz ztvrdl.
"Fotra."
Srdce mi v tu chvíli málem přestalo bít.
"Stál u křoví. Vypadal… normálně. Ale… něco mi na něm přišlo divný. Chtěl jsem projít kolem… nevšímat si ho. Jen projít, na začátku jsem jo totiž ani nepoznal.."
Jeho hlas se zlomil.
"Ale zatáhl mě dovnitř"
Z očí mi vyhrkly slzy. Sevřela jsem mu ruku pevněji.
"Začal mě mlátit. Neřval. Jen šeptal. Strašný věci. Že lituje, že nás kdy měl. Že když jsme odešli, byl šťastnej. Že by bylo nejlepší, kdybychom neexistovali"
Zalapala jsem po dechu, ale neřekla nic. Jen jsem ho držela.
"Říkal, že Dominika najal. A Kláru taky…"
Jeho hlas se začínal třást.
"Kvůli tobě. Chtěl ti zničit život. Psychicky, fyzicky… všechno. A že po tobě bych byl na řadě já"
"Bože…"
vydechla jsem.
"Petře…"
"Nepamatuju si všechno"
zašeptal.
"Poslední co vím, že jsem dostal ránu. A pak už jenom tma"
Hleděla jsem na něj se slzama v očích. Nedokázala jsem najít slova. Jen jsem se k němu naklonila a opřela si čelo o jeho ruku. Bolelo mě to za něj. Za nás oba.
"Já to nenechám jen tak"
zašeptala jsem.
"Nikdy"
Byla jsem tam s ním ještě dlouho. Držela jsem jeho ruku, mlčela, jen dýchala do ticha. V hlavě mi lítalo tisíc věcí, ale v tu chvíli jsem nechtěla dělat nic jinýho než tam být. Pro něj. Vedle něj.
Když zavřel oči, nebylo to jako dřív, kdy spíš vypínal svět kolem sebe. Tentokrát to bylo unavené, ale klidné. Věděla jsem, že mě vnímá. A že když jsem ho držela, nějak ho to drželo i tady. Nejen fyzicky.
Calin už se mezitím vrátil zpátky do pokoje. Ani jeden z nás neřekl ani slovo, jen tiše přešel na druhou stranu postele a sedl si do křesla. V očích měl tichý respekt, věděl, že jsme právě prošli něčím, co se nedá zlomit slovy. Jen přítomností.
Petr zase spal. A já konečně zvedla hlavu. Podívala jsem se na Calina.
"Řekl mi, co se stalo"
Nezeptal se „co přesně", neptal se na detaily. Jen přikývl.
Seděl tam chvíli v tichu, pak vstal a přešel ke mně.
"Pojď. Dneska už neuděláš víc. Potřebuješ se nadechnout"
Nechtělo se mi. Nechtělo se mi odcházet. Ale měl pravdu. Petr spal a my oba jsme byli na pokraji sil.
V autě jsem hleděla z okna. Ulice ubíhaly kolem, ale v hlavě jsem měla zmatek. Tak obrovskej, že jsem se skoro bála zavřít oči.
"Co teď uděláme?"
šeptl
Dívala jsem se před sebe, pak pomalu řekla
"Začneme hledat způsob, jak to dokázat. Ale ne dneska."
Přikývl
Táta. On za tím vším stál. Klára, Dominik, útok. Všechno. Nenáviděl nás tolik, že šel takhle daleko? A hlavně, proč?
Nevěděla jsem, jestli to někdy pochopím. Ale věděla jsem jedno
Petr měl štěstí, že vůbec žije. A já už ho nikdy nenechám padnout samotnýho
Doma jsem si sedla na postel, nohy přitisknutý k tělu. Calin mi donesl čaj, ale já ho jen držela v rukách, ani jsem neochutnala.
Přisedl si ke mně a já se konečně opřela o jeho rameno.
"Pan doktor říkal, že ještě pár dní si ho tam nechají"
"To je dobře"
kývl Calin.
"Alespoň ho budou mít pod dohledem"
Zavřela jsem oči.
"A my mezitím zjistíme, co s tím udělat"
Ještě jsem nevěděla jak. Ale věděla jsem, že musíme.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
