youtuber člověk ?

1-(ne)normální den

přítomnost**

Vstala jsem z postele výjimečně hned, po zazvonění budíku. Šla jsem rychlejším krokem do koupelny, kde jsem se potkala s mamkou. Chystala se na služební cestu, zase. Nevadí mi to, ráda bývám sama doma. Mamka s rozloučením odešla k autu a pak nejspíš jela rovnou na letiště a do Francie. Já si dala rychlou sprchu a oblíkla se, dnes je poslední den školy.

Převezmeme si vysvědčení a můžeme jít domů. Ještě jsem si v rychlosti upravila vlasy a vyrazila na autobus. Cestou jsem poslouchala písničky a přemýšlela nad dnešním dnem. Z mých hlubokých myšlenek mě vytrhl až zastavující autobus. Vystoupila jsem a šla rovnou do školy, tam to uteklo celkem rychle. Pak jsem se jen rozloučila s kamarády a šla zase na autobus a domů.

Doma jsem hned vzala vodítko a šla ven s mým psem Bonnym. Po cestě z bytu jsem kontrolovala sociální sítě, když v tom jsem ve dveřích na chodbě do někoho vrazila. Bezmyšlenkovitě jsem řekla pardon a až pak obrátila pohled z mého telefonu na toho dotyčného. Když jsem se mu podívala do obličeje byla jsem při nejmenším dost překvapená.

Stál tam on, on z youtube ten který mě ve videích vždycky spolehlivě rozesměje a pobaví. Stál tam a usmíval se, stály jsme tam a koukaly na sebe. Po chvilce koukání na něj jako naprostý magor jsem se probrala, prohodila jsem, že už musím jít a doslova jsem z tama utekla. Šla jsem s Bonnym do parku a myslela na to co se mi právě stalo a jak nehorázně jsem se ztrapnila.

Když jsme se vracely domů doufala jsem, že tam ještě bude. A taky že byl, seděl na terase a něco dělal na notebooku.

Já "promiň, ale ty tady nebydlíš, ne?" vypadla ze mě ta největší blbost, co mě napadla.

Zvedl hlavu od počítače a jeho oči spočinuly na mě s Bonnym.

On "ne to ne, jsem tady u tety, mamka tomu říká prázdniny, já to beru spíše jako způsob, jak zařídit, abych celý léto neseděl za počítačem" usmál se.

já "tak to tvojí mamce moc nevyšlo když tu stejně sedíš.." ukázala jsem na notebook před ním.

on „no právě že jo, nemám tady internet" udělal smutný obličej.

On "jsem Honza a ty?" Po chvilce měl na obličeji zase ten krásný úsměv a překvapil mě touto otázkou.

Úsměv jsem mu oplatila přišlo mi srandovní, že se mi představil vždyť já jeho jméno už přes rok znám.

Já "jsem Amelie, ale raději mám, když se mi říká Amy"

Mezi naším klábosením Bonny zahlédl něco za plotem, a protože byla otevřená brána rozběhl se přímo přes silnici do parku. Utíkala jsem za ním, ale on nezastavoval. Zastavila jsem se, protože mi už docházel dech a až tady jsem si uvědomila že vlastně Honza stojí vedle mě, udýchaný a zpocený stejně jako já.

Sedla jsem si do trávy a on vedle mě, měla jsem strach o Bonnyho už jednou mi utekl a sám se potom večer vrátil domů. Nezbylo než doufat.

Honza "utíká ti takhle často?" snažil se popadnout dech.

Hlavou jsem zakývala na náznak že ne. Honza vstal a pobídl mě ať se taky postavím. S jeho pomocí jsem se tedy zvedla ze země a oprášila se od špíny.

Honza "pojďme se po něm podívat" nabídl mi pomoc.

Prošli jsme snad celý park i vesnici,ale Bonny nikde. Zašli jsme i k lesu, prošli jsme všechny místa kam jsem s Bonnym chodila, ale marně. Po cestě jsme si sice povídali, ale když se začalo stmívat začala jsem se o něj vážně bát.

Zastavila sem byla sem za celý den pořádně unavená.

Honza "najdeme ho" snažil se mě uklidnit.

Moc to nepomohlo, jen jsem se na něj zoufale podívala.

Honza "bude to dobrý" udělal krok blíž ke mě a objal mě.

Při pomyšlení na to že už ho třeba nikdy neuvidím mi stekla po tváři slza. Všiml si jí ,víc mě stiskl a začal hladit po zádech.

Honza "třeba už nás čeká doma"

Doufala jsem v to tak jsme šli pomalu domů.

Já "díky, že jsi šel se mnou"

Honza "za to neděkuj, stejně jsem neměl nic jiného na práci"

Doma**

Otevřel teď už zavřenou branku a nechal mě projít. To co jsem viděla na terase, kde jsme před tím seděli mě překvapilo, byl tam Bonny, ležel pod stolem. Když mě viděl tak se ke mně rozběhl a skákal všude kolem.

Honza si sedl na lavičku v terase, měl tam pořád notebook teď už ale vybitý.

Já "možná můžu vyřešit ten tvůj problém s internetem" sedla jsem si k němu.

Honza "a jak?"

já „někde doma v papírech máme napsané heslo od wifi, zkusím ho najít"

Honza "to by jsi mi moc pomohla"

já "dlužím ti to za Bonnyho"

Honza "to nic nebylo, udělal by to každý"

Já "každý ne" usmála jsem se.

Začalo pršet, tak jsem mu nabídla že půjdeme hledat to heslo. Souhlasil, šli jsme tedy k nám. Na chodbě jsem utřela Bonnymu tlapky a šli jsme dál. Provedla jsem ho po bytě, nejvíc ho stejně zaujal můj pokoj, asi protože byl do zelena? No každopádně jsme si sedli do obýváku a já se začala přehrabovat v papírech. Při tom jsme si povídali o škole, kamarádech a tak různě.

Asi po půl hodině jsem našla ten správný papír s heslem a dala mu ho. Ještě jsme tam tak chvilku seděli a povídali si. Po pár minutách jsem usoudila, že už je čas jít spát. Vyměnily jsme si telefonní čísla a domluvili se, že zítra vezmeme Bonnyho ven.

Šla jsem ho doprovodit ke dveřím a rozloučili jsme se objetím. Zamkla jsem dveře a šla si lehnout po namáhavém dni. Přemýšlela jsem, pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem potkala Honzu nebo bych měla říct MenTa? A že si tak dobře rozumíme. V těchto myšlenkách jsem nakonec i usnula.

#really anonymous∞