youtuber člověk ?

145-překvápko,park,tanec

Plus mínus pět minut před čtvrtou mi volala Linda. 

Já "čauko, copak je?" 

Linda "zdárec, co děláš?" 

já "nic, nudím se" 

Linda "jsi doma?" ptala se podezřele.

já "jo, proč?" 

Linda "jen tak" zamluvila to. 

Já "ty to víš, že jo?" šla jsem rovnou k věci.

Linda "co vím? Nic nevím" zapírala. 

Já "vyklop to, co chystá?!" 

Linda "nic, prosím tě buď v klidu a hlavně zůstaň doma, musím jít zatím ahoj" rozloučila se a ukončila hovor. 

No bezva. Když už do toho zatáhl i Lindu, bude to něco velkého. Celkem se začínám bát, co zase vymyslel. Nějak jsem si vzpomněla, že bych měla jít ještě pustit ven Bonnyho. Sešla jsem ze schodů a volala na něj, aby přišel taky. 

Mamka "ty někam jdeš?" 

já "pustit Bonnyho, vadí to?" zastavila jsem se. 

mamka "ne, já jen.., ale nic" nakonec nic neřekla. 

Já "počkat, ty to víš taky?" 

mamka "co bych měla vědět?" bylo poznat, že to hraje. 

Já "mami řekni mi to!" vztekala jsem se. 

Mamka "o ničem nevím" usmála se a odešla. 

Fakt super, všichni kromě mě to ví a to se mi vůbec nelíbí. Nechala jsem Bonnyho venku a vrátila jsem se nahoru. Koukla jsem na hodiny, jsou přesně čtyři. Jak jinak, zase má zpoždění. Do pokoje za mnou přišla mamka. 

Já "co je?" všimla jsem si zvláštního úsměvu. 

Mamka "lhala jsem, nechal ti tady tohle" podala mi světle zelenou obálku. 

Já "to nemyslí vážně" povzdechla jsem si. 

Mamka "co?" 

já "nebudu běhat po Pardubicích a hledat poklad" provalila jsem očima. 

Mamka "ale vždyť je to od něj pěkný, romantický, má tě rád a dal si s tím tolik práce" zastávala se ho. 

Neříkám, že mě to nějak naštvalo, nebo zklamalo, ale spíše překvapilo. Vlastně se mi líbí, že to vymyslel takhle a dal si s tím tu práci, místo toho aby mě vzal jako většina kluků na večeři a do kina. Je to moje pako. 

Já "můžeš mi alespoň říct, kde to končí, ať vím co si obléct?" 

mamka "klidně jdi takhle, jen si vezmi svetr" usmála se. 

Já "no fajn.." hodila jsem si do kabelky telefon, peněženku, klíče, do ruky svetr a šla jsem směrem na chodbu. 

Obula jsem si tenisky a otevřela jsem dveře. Kam vlastně jdu? Ještě jsem si nepřečetla co v té obálce je a už se někam chystám jít, třeba tam jsou jen lístky do kina. Napadlo mě. Sedla jsem si na schody přede dveře a koukla do obálky. Bylo tam napsané. 

*Ahoj krásko, asi už víš co tě teď čeká, tak se rovnou přesuneme k prvnímu úkolu. Dojdi na místo, kam chodíme nejčastěji.-Honza* 

Kam chodíme nejčastěji? Nejčastěji býváme ve studiu, ale tímhle asi myslí park kousek od domu. Složila jsem si obálku do kabelky, a šla jsem do parku. Po cestě mi došlo, že je to od něj přece jenom strašně krásný a každá druhá holka by za takové překvapení skákala radostí do stopu. 

Přišla jsem na to místo, kde většinou sedáváme na lavičce a rozhlédla jsem se kolem. Nikde ale nic nebylo. Posadila jsem se zmateně na lavičku a pořád čekala, že něco najdu. Po pěti minutách prohledávání lavičky a místa okolo ní, za mnou přišel kluk jménem Daniel. Pamatovala jsem si ho ze školy, nikdy jsme se spolu ale nebavili. 

Dan "ahoj, mám ti dát tohle" podal mi s úsměvem zelenou krabičku a rudou růži . 

Dan "neboj, jsem jen poslíček" dodal, když viděl můj výraz. 

Já "ahoj, eh, děkuji" vzala jsem si růži a krabičku. 

Dan "měl bych tě nechat samotnou, tak se měj" mile se usmál a odešel. 

Otevřela jsem nedočkavě krabičku, byl tam lístek z mé oblíbené pizzerie. Usoudila jsem, že bych měla jít tam. Zase jsem hodila krabičku i s lístkem do kabelky a šla jsem na autobus. Jede mi za pár minut a zastávka je kousek, bude to lepší, než se táhnout takový kus pěšky. Nasedla jsem do autobusu a uviděla Kovyho. Pozdravili jsme se a já si sedla na sedadlo vedle něj. 

Kovy "kam jedeš?" prohlížel si růži. 

Já "nejspíš na pizzu, sama nevím" 

Kovy "cože?" zasmál se. 

Já "Honza se rozhodl mi udělat cestu za pokladem" pokrčila jsem rameny. 

Kovy "jo takhle, chystá se romantika jo?" 

já "nevím, ale jestli mi dá ještě pár takových úkolů, ať dojdu na druhou stranu Pardubic, usnu mu někde při cestě" 

Kovy "toho bych se nebál" usmál se. 

Já "že ty o tom taky něco víš?" podezírala jsem i jeho.

Kovy "nevím nic, jen mi to k němu nesedí, dlouhý procházky a tak" vysvětlil. 

Já "doufám že máš pravdu, už budu vystupovat, tak zatím" 

Kovy "Jojo, měj se a pozdravuj Honzu" zamával na mě. 

Došla jsem na konec ulice až k pizzerii a všimla jsem si růže zapíchnuté v keři před vchodem. Vzala jsem ji a uviděla i další zelenou obálku. V této bylo napsané. 

*divím se, že jsi to ještě nevzdala <3 další návod dostaneš až zatančíš ten váš tanec s Lindou*

To si dělá legraci, není to ani tanec, jsou to random pohyby, ze kterých si vždy děláme srandu. Mám to tady tančit mezi lidmi na ulici? Musím ho mít vážně ráda. Začala jsem tam tancovat, bez hudby, jako naprostý idiot. 

Jestli někde stojí a směje se mi, zabiju ho. Dotančila jsem a čekala co bude. V tom keři začala hrát moje oblíbená písnička, na kterou to většinou s Lindou tančíme. Šla jsem po zvuku a našla Lindin starý telefon. Hrál, protože ho někdo prozváněl, takže mě stoprocentně sleduje. Přišla na ten telefon zpráva. 

*nevěřím, že jsi to fakt udělala, mám pro tebe další úkol, přijď na místo v Pardubicích, kde jsem tě poprvé překvapil. Btw.. za tuhle část poděkuj Lindě*