youtuber člověk ?

187-procházka,krize,prank

Honza "ahoj, Roman mě pustil" 

já "já vím, slyšela jsem" odložila jsem notebook a věnovala mu úsměv. 

Honza "promiň ten včerejšek" 

já "to je dobrý, o nic přece nešlo" 

Honza "co děláš?" sedl si ke mě. 

já "koukala jsem na videa a tak" ukázala jsem na notebook. 

Já "stalo se něco?" pokračovala jsem v konverzaci, protože on se k tomu neměl. 

Honza "nic, co by se mělo dít?" 

já "připadáš mi zvláštní, co jsi se vrátil" 

Honza "to se ti zdá, jsem v pohodě" chytl mě kolem ramen. 

Já "nezdá" poznala jsem, že lže. 

Honza "vážně o nic nejde" snažil se mě uklidnit. 

já "dobře, ale kdyby jsi změnil názor, jsem tu pro tebe" nechtěla jsem ho dál trápit vyptáváním. 

Věřím že až bude chtít, řekne mi to sám. Jsem asi vážně naivní. 

Honza "já vím, miluji tě" políbil mě. 

Někde uvnitř jsem chtěla aby to skončilo v posteli, on ale nepokračoval, prostě mě jen políbil. Rozhodla jsem se proto zakročit a trochu tomu pomoci. 

Honza "počkej krásko" zastavil mě. 

Já "teď jsi mi v podstatě sám řekl, že se něco děje" vážně jsem se mu podívala do očí. 

Honza "ale ne, všechno je dobrý" sklopil hlavu, aby se vyhl očnímu kontaktu. 

Já "tak proč ti to nevěřím" 

Honza "kašli na to" 

já "dobře, až se rozhodneš mi to říct, víš kde mě najdeš" 

Honza "měl bych jít" už vstával. 

já "počkej, nemusíš odcházet" pokusila jsem se ho zastavit. 

Honza "slíbil jsem klukům že za nimi ještě zajdu" už by si měl vymyslet lepší výmluvu.

já "vážně?" 

Honza "vážně, zavolám ti jo?" vlepil mi pusu na tvář a odešel. 

já "neobtěžuj se" zamumlala jsem pro sebe a zůstala v pokoji, vím že se dokáže vyprovodit sám. 

Spát se mi teď rozhodně nechce, rozhodla jsem se pro procházku s Bonnym. Prošli jsme si naše klasické kolečko a když jsme se vraceli k domu, potkali jsme se s Tomášem. 

Já "ahoj" 

Tomáš "ahoj, to ti ta poslední noční procházka nestačila?" 

já "Tentokrát mám sebou ochranáře" 

Tomáš "to vidím a co že tak pozdě?" 

já "spíš co ty jdeš tak brzo domů?" 

Tomáš "a kde bych měl být? Všichni jsou v Hradci na koncertě" 

já "nevím, já jen že Honza říkal, že jde za vámi" 

Tomáš "já byl do teď s Lindou" 

já "tak to jsem ho asi špatně pochopila" 

Tomáš "jsi v pohodě?" 

já "jo, už půjdu domů, je mi zima"

Tomáš "no tak dobrou" usmál se. 

Já "dobrou" oplatila jsem mu úsměv a vrátili jsme se s Bonnym domů. 

Co se tady sakra děje? Chová se podivně. Mám pocit že se mi vyhýbá a teď mi nejspíš ještě lže? Nechápu to. Je to od té doby co se vrátil z Prahy a vůbec se mi to nelíbí.

O tři dny později** 

Jsem po dlouhé době venku s Terkou, jen tak se flákáme městem, není to nic důležitého. Krizovka co se Honzy týče pořád přetrvává. Za poslední tři dny jsme spolu mluvili tak deset minut a neprobíhalo to zrovna v klidu, takže se od sebe držíme dál. 

Prostě čekám až ho to přejde a ozve se mi. Nemá cenu ho do ničeho nutit. Seděli jsme s Terkou ve městě na lavičce, a probírali co se nám v poslední době co jsme spolu nebyli v kontaktu stalo. Když jsem to nejméně čekala, začal mi zvonit telefon. Vytáhla jsem ho z kabelky a zarazila se. Zvednout to, nebo nechat být? 

Terka "nezvedneš mu to?" 

já "nevím" 

Terka "je to Honza, proč ne?" nevěděla, co se mezi námi děje. 

Překonala jsem se a zvedla mu to. Chce se sejít, prý je to důležité a má to být co nejdřív. Doprovodila jsem tedy Terku domů a šla na místo, kde měl čekat Honza. Takže do studia. Zajímalo by mě co mi chce, posledních pár dní působí zvláštně, jakoby mi něco nechtěl říct. Třeba se to konečně dozvím. 

Cesta od Terky do kanceláře trvá jen patnáct minut, mě to ale v tu chvíli připadalo jako věčnost. Chtěla jsem to už mít za sebou a vědět o co mu jde.

Ve studiu** 

Honza "ahoj" objal mě opatrněji než obvykle. 

Já "ahoj, tak co potřebuješ?" rovnou jsem se zeptala, protože mi bylo jasné, že tady nejsem jen tak. 

Honza "já, musím ti něco říct a nevím vůbec kde začít takže.." 

já "no tak to zkus na začátku" podpořila jsem ho upřímným úsměvem a sedla si na pohovku. 

Honza "ještě než začnu.. Musíš vědět, že tě mám moc rád a jsem s tebou rád" 

já "začínáš mě trošku děsit" tyhle rozhovory nikdy nekončí dobře. 

Honza "víš.. jak jsem byl v Praze, něco se tam stalo" chytil mě za ruku. 

Kývla jsem hlavou, aby pokračoval, ale upřímně už jsem se hodně bála, co z něj vyleze. To tam někoho zabil, že je z toho tak mimo? 

Honza "Martin mě pak večer vytáhl ven a hodně jsme pili" mluvil strašně nejistě, pomalu a hlavně zmateně, vůbec jsem ho nepoznávala. 

já "a?" zase jsem kývla hlavou, aby pokračoval. 

Honza "j-já jsem se tam s někým vyspal" tuhle větu řekl naopak hodně rychle. 

Já "řekni, že to je hodně špatnej prank" koutky úst mi nadějně cukali do úsměvu. 

Honza ale místo odpovědi jen zakroutil záporně hlavou. 

Já "Myslíš to vážně." řekla jsem neutrálně a ruku, kterou ještě pořád držel, jsem stáhla zpátky k sobě. 

Honza "bylo to v opilosti, nikdy bych.." 

já "musím, musím jít" rychlostí blesku jsem vypadla z kanceláře ven. 

Honza "Amy počkej!" pokusil se mě marně zastavit. 

Já "chci být sama" otočila jsem se k němu a pak doslova utekla. 

Nevím jestli za mnou šel nebo ne, neotáčela jsem se. Prostě jsem šla domů. Je to celkem dálka, ale teď mi to nevadilo. Čerstvý vzduch mi dělal dobře, ale i tak jsem spěchala, abych už byla v cíli.

#really anonymous∞