youtuber člověk ?

176-Chinatown,moucha,letadlo

Spořádali jsme naši zdravou snídani a vyrazili vstříc ulicím tohoto úžasného města. Vzhledem k tomu, že jsme se vůbec nenajedli, naše cesta vedla rovnou k nějakému jídlu. Když jsme se nasytili alespoň párky v rohlíku, mohli jsme pokračovat dál. 

Dnešní cíl je Chinatown, což je dá se říct Čínská čtvrť. Normálně bychom tam asi nešli, ale Honza s Tomášem a jejich nekončící láska k Asii a všeho okolo ní, nás donutila. Prošli jsme pár ulic, nakoupili několik suvenýrů a nějaké asijské pochoutky. Bylo to fajn, ale umím si představit i lepší chvilky strávené v NY. 

Každopádně, procházka po Chinatown nám skončila nějak kolem šesté, takže ještě máme dostatek času na další menší výlet. Tentokrát si naši návštěvu vysloužil dlouho odkládaný Brooklyn Bridge. Tam jsme se mohli jen více méně porozhlédnout a nafotit pár fotek, jelikož jsme byli všichni strašně unavení. 

Dlouho jsme se tam nezdrželi, cestou zpátky domů jsme si koupili něco k jídlu a hned po příchodu jsme obsadili gauč. Totálně mě boleli nohy ani moje normálně pohodlné tenisky mě nezachránili. Myslím, že se mi podařilo usnout v sedě, opřená o Lindino rameno pár minut po tom, co jsem dojedla svůj burger. 

 ... 

Šimrání na nose. Teď na tváři. Ohnala jsem se rukou, abych dotyčnému zabránila mě probudit úplně, ale nezabralo to. Tentokrát jsem ten nepříjemný pocit měla na krku. Vzdala jsem to a otevřela oči. Podle všeho to byla jen moucha. 

Odehnala jsem ji mávnutím ruky pryč a rozhlédla se kolem. Vedle mě na místě, kde před tím seděla Linda byl Kuba, takže jsem spala na jeho rameni, nevadí. Vedle něj seděl Honza a byl zabraný do práce na notebooku. 

Kuba "princezna se nám vyspala" našpulil dětinsky rty. 

Bylo mi to jedno, byla jsem zrovna v takovém tom stavu zmatku, když se nečekaně probudíte a nevíte ani co je za rok, nebo jak se jmenujete. 

Já "kolik je rok?" zvedla jsem se z něj a snažila se vzpamatovat. 

To, že jsem místo jednoduchého kolik je hodin, řekla tuhle blbost mi došlo až pozdě. Oba na mě nechápavě zírali. 

Já "říkám rok, myslím hodin" protřela jsem si oči. 

Honza "jedna ráno" konečně přestal zírat a usmál se. 

Já "půjdu si lehnout" postavila jsem se z gauče a namířila si to do naší momentální ložnice. 

Honza "mám jít s tebou?" 

já "nemusíš, budu spát, dobrou" mávla jsem na ně na oba a skočila rovnou do postele. 

O tři dny později** 

Dnešek není jen náš poslední den v NY, ale i v celé Americe. Dnes odpoledne totiž letíme domů. Mám z toho smíšené pocity. Na jednu stranu se těším, na rodinu, kamarády a takový ten klid doma, ale zase na druhou stranu mi bude chybět ten zvláštní druh adrenalinu, co v sobě mám jen při cestování. Rozhodně se mi bude stýskat. 

Kuba "honem, nebo nic nestihneme!" jako vždy na nás naléhal, kvůli nedostatku času. 

Linda "zkus si do kufru narvat všechno co jsme nakoupili" 

Honza "já na tom mým kufru musel sedět, aby ho Tomáš zapnul" 

Tomáš "no jo, rodina se nezapře" i on donesl svoje věci ke dveřím. 

já "já ho třeba nemám ani pořádně dovřenej, takže klid" postavila jsem svoje zavazadla vedle ostatních. 

Rozloučili jsme se s naší úžasnou garsonkou a čekali, až si nás vyzvedne taxi. Jeli jsme zase dvěma. Cesta, co by normálně trvala necelou hodinu nám kvůli dopravním zácpám trvala hodiny dvě. Navíc bylo nehorázné vedro a já myslela, že se v tom autě upeču. A to nemluvím o Bonnym, který se při každé příležitosti pokusil dostat oknem ven. 

Taxikář z nás měl opravdu radost. Ale nakonec jsme se ve zdraví dostali na letiště, kde jsme už nemuseli pro změnu na nic čekat, ale co nejrychleji se kvůli zpoždění taxíků dostat do letadla. Stihli jsme to jen tak tak. Opět sedíme každý úplně na druhé straně letadla. Bezva. Co mám teď jako jedenáct hodin sakra dělat. 

První co mě napadlo bylo sestříhat si video, ke kterému se už nějakou dobu nemůžu dokopat. To byla práce na dvě hodiny, co teď? Spát se mi nechtělo, z okna jsem neviděla, kolem mě nebylo nic zajímavého. 

Rozhodla jsem se zkrátit si čas procházkou na záchod. To zabralo necelých deset minut. Pane bože tohle je horší než ve škole. Chtěla jsem si pustit film nebo něco, ale pořád se to sekalo, tak jsem to po dalších pár minutách vzdala. 

...

Letadlo evidentně prolétá hodně silnými turbulencemi. Paní vedle mě se probouzí a očividně jí není zrovna nejlépe. Tak nějak jsem si domyslela co bude následovat a rychle odvrátila pohled jinam. Silně stiskla víčka k sobě a snažila se to neposlouchat. Turbulence mi nevadí, ale vidět někoho jiného zvracet, vyhodím ze sebe i jídlo, co jsem ještě nesnědla. 

Při přistání** 

Ano! Dočkala jsem se. Letadlo přistává a já se přestávám nudit. Ale hlavně se konečně zbavím té věčně zvracící paní vedle mě. Vím, že za to nemůže, ale nebylo mi to vůbec příjemné. Měl by pro nás přijet Honzův táta a Tomášova mamka druhým autem. Vyřídili jsme si na letišti potřebné věci a konečně se vydali na parkoviště. 

Strašně moc se těším domů, hlavně do postele. Našli jsme auto Honzova táty, ale místo Tomášové mamky tam byl Roman. Stáli u aut a o něčem si povídali, to by mě zajímalo o čem se oni dva asi tak můžou bavit. Došli jsme všichni k nim a únavou pustili všechny zavazadla na zem před ně. 

Roman "to si uklidíš dcero!" neodpustil si originální pozdrav a chytil mě do objetí. 

Já "jasně otče" oplatila jsem mu to alespoň takhle. 

Bylo to jako by jsme se neviděli rok a ne necelí měsíc. Nejvíce to stejně ale prožíval Bonny, jen co Romana uviděl, rozběhl se k němu a skákal kolem jako smyslu zbavený. Řekli jsme si pár vět a pak se začali loučit s Kubou. Šla jsem s ním jako správná kamarádka k jeho autu. 

Já "dej mi na něj pozor" podrbala jsem Baddyho za uchem. 

Kuba "my se hlídáme navzájem" 

Já "musíš přijet někdy" objala jsem ho. 

Kuba "a nebo ty" zasmál se. 

Já "tak zatím" 

Kuba "zatím" nasedl i s Baddym do auta. 

Počkala jsem až odjedou abych jim mohla ještě zamávat a vrátila jsem se k ostatním. 

Roman "tak jedem?" už i s Tomášem a Bonnym seděli v autě a čekali na mě. 

Honza s Lindou a jejich tátou už tady dokonce ani nebyli. Sedla jsem si na zadní sedadlo a připoutala se. Když řídí Roman, je to potřeba. 

Já "oni už jely?" 

Roman "jo na rozdíl od nás" 

Tomáš "se ještě stihli pohádat, kvůli tomu kdo sedí vepředu" zasmál se jim. 

Já "to je u nich normální.." 

#really anonymous∞