youtuber člověk ?

150-hotel,balkón,vlny

Po přistání** 

Vylezli jsme z letadla a podle pokynů letušek jsme se vydali pro naše čtyřnohé kamarády a ostatní zavazadla. Doufám, že tu cestu zvládli, vím že není nejlepší tahat sebou do letadla psa, ale vážně jsem ho nechtěla nechávat tak dlouho doma. 

Před letištěm** 

Už máme všechny své věci i Bonnyho s Baddym a čekáme na autobus, který nás doveze k hotelu. Nezapomněli jsme všechno dokumentovat na sociálních sítích, takže jsme se při čekání vůbec nenudili. 

V autobuse** 

Kuba "vždyť se to po cestě rozpadne" zděšeně se rozhlížel ve starém autobuse co pro nás přijel. 

Tomáš "tak pořád lepší než letadlo ne?" zase do něj rýpal. 

Honza "a ty jsi nám to s tím generátorem fakt věřil?!" 

Kuba "nejdřív ne, ale pak ty zvuky.." 

Linda "musíme jít na pláž" ignorovala kluky a mluvila jen na mě. 

Já "hned jak si dáme věci do hotelu, tak se převlékám a běžím k moři.. teda oceánu" rozplývala jsem se nad tou představou.

Honza "aah, fuj, Bonny! To si ze mě děláš srandu!" vztekal se, protože mu Bonny poslintal kraťasy. 

Linda "jsou to jen sliny, není to kyselina" 

Honza "to ale neznamená, že je musím mít na klíně" 

já "Bonny lehni" dala jsem mu povel, aby Honzu neotravoval. 

V hotelu** 

Dostali jsme se ve zdraví z přeplněného autobusu, vyzvedli jsme si na recepci karty, podepsali papíry, zaplatili zálohu a výtahem jsme se vydali hledat naše pokoje. Podle všeho jsem s Lindou na pokoji 254 v jedenáctém patře a kluci o patro výš na čísle 365. Vystoupili jsme s Lindou a Bonnym z výtahu a šli dlouhou chodbou k našemu pokoji. 

Linda "tady to je!" zajásala a kartou odemkla dveře. 

Já "wáu" vstoupila jsem dovnitř a tohle bylo jediné na co jsem se zmohla. 

Ten pokoj byl naprosto dokonalý. Čistě bílé zdi rozbíjeli pověšené obrazy a nejrůznější dekorace. Téměř uprostřed stála manželská postel sladěná do šedé barvy se spoustou polštářů, nevadí, nebude to poprvé, co budeme spát na jedné posteli. 

Naproti ní je na zdi plazmová televize. Pod televizí menší komoda, když jsme ji otevřeli uviděli jsme plné dva šuplíky filmů. 

Linda "odtud mě nedostanete" taky byla naprosto ohromená. 

Po pravé straně postele byla velká prázdná skříň, připravená pro naše věci a nalevo od postele byl vstup na balkon. Už jen to, že jsme v jedenáctém patře nám napovídalo, že výhled bude luxusní. Šli jsme se o tom ale přesvědčit na vlastní oči. 

Nemýlila jsem se. Výhled snad přes celé Los Angeles, viděli jsme až na moře, na to bych si zvykla hned, škoda že nemůžeme zůstat. Zůstali jsme na balkóně a jásali nad tou krásou, když v tom jsme uslyšeli známé hlasy. 

Kuba "no ty krávo" v jeho hlase bylo slyšet překvapení. 

Tomáš "čumte na to" v jeho hlase byl zase smích. 

Kuba "fuj, běž stím ode mě, kde jste to vzali?!" nadšení se změnilo ve znechucení.

Honza "to bylo v šuplíku" taky umíral smíchy. 

Linda "co to tam je za bordel?!" zařvala na ně. 

Kuba "jste to vy?" smích utichl. 

Já "jsme pod vámi" 

Linda "jdete s námi na pláž?" 

Honza "tak za patnáct minut vás vyzvedneme" souhlasili. 

Celkem by mě zajímalo, co tak zajímavého mohli najít v nějakém šuplíku, že z toho byli tak na větvi. Převlékli jsme se do plavek, na ně si hodili kraťásky a tílka, ještě plátěné tenisky, svázat vlasy, sluneční brýle, na záda vaky, dokonalost. 

Měli jsme ještě pár minut čas, než kluci přijdou, tak jsme si mezi tím našli na internetu kudy se dostaneme nejrychleji k vodě. Vyšlo nám to akorát, našli jsme cestu a v tu chvíli kluci klepali na naše dveře. 

Připnula jsem Bonnyho na vodítko, protože po hotelu nesmí běhat na volno a výtahem jsme sjeli do přízemí. Chtěli jsme jít s Lindou pěšky, aby jsme se podívali po okolí, ale kluci trvali na taxíku. Zajímalo by mě, jaký taxikář vezme do auta pět lidí a dva psy, ale očividně se nám jednoho takového blázna najít podařilo. 

Po cestě se nás ptal odkud jsme, doporučil nám tady v okolí pár míst, na které by jsme se měli jít podívat a taky nám nechal své telefonní číslo, kdyby jsme ještě potřebovali svézt. Zastavil nám přímo u pláže, takže stačilo jen přejít silnici, složit věci do písku a hurá do vody. 

Nejvíc z nás to stejně prožívali Bonny s Baddym. Prostě utíkali před vlnami a různě kolem nich poskakovali, bylo vtipné je pozorovat. Vzhledem k tomu, že jsme přiletěli až odpoledne a než jsme se dostali k moři, bylo nějakých pět hodin, tak jsme se tam dlouho nezdrželi a šli si vyhledat něco k jídlu. 

Tentokrát kluci vyslyšeli naše prosby o procházku, tak se žádné mačkání v taxíku nekonalo. Procházeli jsme kolem spousty a spousty obchodů, do některých jsme se i podívali, nikam jsme nespěchali, času dost. 

Až když jsme procházeli kolem obchodu s elektronikou nás napadlo si koupit simky, abychom se dovolali kdyby něco a nestálo nás to majlant a navíc je tam jako bonus internet, takže ještě lepší. Na hotel jsme se vrátili nějak o půl desáté večer, takže jsme večeři v hotelu nestihli. 

Byli jsme ale všichni stejně unavení po dlouhém letu a po procházce městem, takže jsme se rozešli do pokojů. Nevím co dělali kluci, my jsme se s Lindou vystřídali ve sprše a pak si pustili film. Vybírala ho ona, takže horor, tohle nepochopím. 

Máme tolik věcí společných až na tohle. Já horory nesnáším, protože se po nich pak bojím další dva týdny, ale ona by na ně koukala pořád. V té nejvíc napínavé scéně mi zapípal mobil, myslela jsem že ho prohodím oknem, jak jsem se lekla. Psali kluci do skupinového chatu. 

Kuba: co děláte? :D 

Vyfotila jsem nás tak, aby bylo vidět, že koukáme na film a poslala jim to tam. 

Tomáš: máme tu takovou neshodu :D 

Honza: že je snídaně od osmi do desíti? 

Tomáš: nebo od půl osmé do devíti? :D 

Kuba: a s tímhle já jsem tady zavřenej! Hádají se o tom celý večer!

Já: vaše problémy bych fakt chtěla mít :DD 

Vypla jsem telefon s tím, že nic důležitého stejně nepotřebovali a dál se koukala na film. Byl sice v angličtině, ale nejsem až takový poleno, abych si to nepřeložila.     

#really anonymous∞