youtuber člověk ?

197-párty,Kuba,překvápko

Je jedna hodina odpoledne, právě jsem dostříhala video, co jsme točili s Lindou a jdu se naobědvat. Původně jsem myslela že budu jíst s mamkou, ale uvědomila jsem si že je venku s Tonym, takže jsem zůstala sama. Rozezněl se zvonek, já se k tomu jídlu snad nedostanu.

Linda "překvapení!" objala mě.

Já "nemáš být ve škole?"

Linda "nepráskneš mě že?"

já "jasně že ne"

Linda "máš plány na pátek?"

já "o ničem nevím, proč?"

Linda "zajedeme za Kubou?"

já "můžeme, jestli bude mít čas" pokrčila jsem rameny.

Linda "už jsem to domluvila, v šest nám jede vlak"

já "dobře, dáš si se mnou oběd?"

Linda "jasně že jo, co máme?"

já "rizoto, myslím.."

Linda "super" sedla si ke stolu.

V pátek, den "párty" u Kuby**

Já "co si mám brát sebou všechno?" hrabala jsem se ve věcech, zatím co Linda seděla na posteli a pozornost věnovala telefonu.

Já "haló, Země volá Lindu!" hodila jsem po ní čepicí, co se mi zrovna dostala pod ruky.

Linda "AU! Normálně, oblečení, jsme tam jen jednu noc"

já "co tam máš tak zajímavého?"

Linda "ale nic, jen Tomáš, chceš s tím pomoct?" položila telefon vedle sebe.

Já "můžeš mi vybrat co si mám oblíknout, musím ještě do koupelny" s úsměvem jsem odešla, vím že to udělá.

Linda "máš to na posteli a honem za chvilku nám to jede" popoháněla mě, když jsem se vrátila.

já "kde jsi to vyhrabala?" pousmála jsem se nad tričkem co mi vybrala.

Byl to můj starší kousek, dlouho jsem ho neměla na sobě. Bylo totiž pohřbené na samotném dně mé skříně a myslela jsem že už tam i zůstane. Navlékla jsem se do černých džínů, které mi Linda vybrala. Tričko jsem se rozhodla vyměnit za svetr, už jen na chodbě vzít kabát a můžeme vyrazit.

Roman byl tak ochotný a odvezl nás na nádraží, takže jsme se nemuseli vláčet tou zimou pěšky.

V Praze**

Kuba nás klasicky čekal na parkovišti před nádražím, měla jsem radost, že jsme zase všichni tři spolu, docela dlouho jsme se neviděli. Obě jsme mu s Lindou skočili kolem krku a začali se radostí smát. Po řádném přivítání jsme nasedli do auta a zamířili si to k němu domů. Nebylo to nic zvláštního, probíhalo to jako obvilke. Něco jsme snědli, poslouchali hudbu a povídali si. Normální večer strávený s kamarády.

Z Tomášova pohledu**

Nikdy by mě nenapadlo, že budu tohle dělat. Sedím totiž s Honzou a Alim v autě na parkovišti v Praze. To není tak zvláštní, jako fakt, že má Honza zavázané oči. Každé dvě minuty se nás ptá, co na něj chystáme a snaží se nás přemluvit abychom mu to řekli. Jediné co z nás ale dostal bylo, že pro něj máme překvapení. Tedy spíše Ali mu to říkal, já byl myšlenkami úplně jinde.

Jestli to nevyjde, nikdy nám to neodpustí. Tohle je hodně špatný nápad. Říkal jsem jí, že se do toho nemá plést.

Ali "tak jedem ne?"