youtuber člověk ?

146-růže,obálka,krabice

Dala jsem telefon do kabelky a šla odhodlaně k místnímu stadionu. Tu chvíli si pamatuji moc dobře. Bylo to ještě, když jsme nebydleli v Pardubicích a dlouho jsme se neviděli. Jeli jsme s klukama na hokej a Honza tam přišel i když mi psal, že nebude mít čas. 

Měla jsem z něj tenkrát velkou radost. Došla jsem ke stadionu a zase se zmateně koukala kolem. Nikdo nikde. Že bych se spletla? Ne, určitě to musí být tady. Zvonil mi telefon, podle čísla to je Kuba. To do toho zatáhl i jeho? Zvedla jsem to a čekala co z něj vyleze. Buď to, umí fakt dobře lhát a nebo ho Honza vážně z plánu vynechal. 

Chtěl se totiž jen zeptat, jestli přijdu na stream a o ničem jiném nevěděl. Už tady přešlapuji asi deset minut a pořád nic. Zkusila jsem zatáhnout za dveře, jestli se dostanu dovnitř a povedlo se. Ups, že mě to nenapadlo hned. Vešla jsem dovnitř a hned jsem uviděla další rudou růži, zelenou obálku a krabici. Bože, je dokonalej. Přišla jsem blíž a četla instrukce v obálce. 

*Doufám, že se ti budou líbit, další místo je, kde jsem ti ublížil* 

Ublížil? Zamyslela jsem se nad tím. Nic mě nenapadalo. Při slově ublížil se mi vybaví násilí nebo šikana, ale on se mě nikdy tímhle způsobem nedotkl, vůbec nevím co tím myslí. Otevřela jsem zatím krabici, byla to nejspíš obyčejná krabice od bot, zabalená do zeleného papíru. Bylo v ní fotoalbum a další malá krabička. Ta už ale byla krémová. 

Zvědavě jsem ji otevřela. Řetízek? Byl překrásný. Nechtělo se mi teď zápasit s jeho zapínáním, abych si ho nasadila, tak jsem ho schovala zpátky do krabičky a vzala do rukou album s fotkami. Rychle jsem ho prolistovala, byli tam jen naše společné fotky. 

Normálně bych se nad tím zdržela, ale teď musím zjistit, kam mám jít. Divila jsem se, že je stadion otevřený a při tom tady nikdo není, až pak jsem si všimla staršího pána, co na mě koukal. Mávla jsem na něho a šla jsem ven před stadion. 

Usmál se na mě a pokračoval ve své práci, i když nevím co to bylo. Je podivné, jak se na mě dneska všichni usmívají. Kde mi ublížil? Nepamatuji si, že by mi někdy něco udělal. Podle čeho usoudil, že mi ublížil?Nebyla jsem na něj naštvaná snad nikdy, až na.. 

Jasně, to bude ono. Vzpomněla jsem si na incident na nádraží, kdy jsem ho viděla objímat jinou holku, ale přitom to bylo úplně jinak. Doufala jsem, že se nepletu, protože nádraží je odtud celkem daleko a tak bych se nerada vracela. Nic jiného mě ale nenapadlo, tak jsem šla tam. 

Na nádraží** 

Nějak jsem nad tím nepřemýšlela, prostě jsem šla na to místo, kde se to stalo, stejně jako na stadionu. Nemýlila jsem se, přesně na tom nástupišti byla další indicie, označená zelenou obálkou. Vzala jsem si už čtvrtou růži a rovnou otevřela obálku. 

*17:12 ti jede autobus ze zastávky před nádražím jeď až na konečnou* 

Podívala jsem se na hodinky. Bylo 17:10. Na nic jsem nečekala, hodila obálku k ostatním do kabelky a běžela jsem na autobus. Bylo to kousek, ale s mojí kondičkou jsem se dost zadýchala. Autobus už zastavoval na zastávce, ale já byla pořád dost daleko. 

Přidala jsem na rychlosti a zamávala prosebně na řidiče, aby na mě počkal. Díky bohu pochopil, že spěchám a ještě chvíli počkal. Koupila jsem si jízdenku, sedla si na volné místo a snažila se srovnat si dech. 

Konečná byla odtud jen pár zastávek, takže než jsem si oddychla, zase jsem stála na nohou. Autobus odjel a já koukala kolem. Něco mi říká, že mám jít směrem k té růži zapíchnuté v keři, na druhé straně silnice. Rozhlédla jsem se, jestli nejede auto a přešla silnici. 

Vzala jsem si pátou růži a šla směrem, kde jsem viděla další. Takhle jsem prošla několik ulic, až jsem měla růží deset. Ta desátá mě zavedla do menšího parku, ale další už jsem neviděla. Místo toho stál kousek ode mě Honza. Z posledních sil jsem se k němu rozběhla a pevně ho objala. 

Já "jsi blázen" špitla jsem. 

Honza "já už se bál, že jsi zabloudila" taky mě pevně stiskl. 

Já "co tě to zase napadlo?!" strašně to na mě dolehlo až mi utekla slza radosti a štěstí. 

Honza "já říkal, že se ti to bude líbit" usmál se vítězně, ale pořád mě nepouštěl z objetí. 

Já "co máš v plánu teď?" utřela jsem si další slzu, co se protlačila ven. 

Honza "poslední dvě hodiny jsi běhala po Pardubicích, nemáš hlad?" až teď mě pustil, ale rychle si se mnou zase propletl prsty. 

Samozřejmě jsem hlad měla, tak jsem se nechala vést k nejbližší restauraci, kterou Honza vybral. Vešli jsme dovnitř a hned mě do očí trefil stůl označený další rudou růží a zelenou obálkou. Sedli jsme si ke stolu a hned k nám přišla obsluha. 

Číšnice "dobrý den, můžu vám je dát do vázy?" prohlížela si všech jedenáct růží s jiskrami v očích a vázou v ruce. 

Já "to by jste byla hodná" usmála jsem se stejně mile jako ona a podala jsem jí je. 

Dali jsme je společně do vody a ona nám podala jídelníčky. Poděkovali jsme a začali v nich listovat. 

Honza "na co máš chuť?" 

já "já jsem pořád v šoku, vůbec nevím, co ty?" nešlo mi přemýšlet.     

#really anonymous∞