youtuber člověk ?

167-benzínka,cesta,pláž

Seděli jsme stejně jako při cestě sem. Kluci vepředu a já s Lindou a psisky za nimi. Po dvou hodinách cesty jsme Kubu uprosili, aby nám zastavil na benzínce, protože už se to v autě nedalo vydržet. Honza s Tomášem se dohadovali o cestě, Kuba si dával duet srádiem a my se v zadu pokoušeli přežít tenhle blázinec. 

Bylo to na zabití. Vyběhli jsme hned s Lindou z auta a šli se podívat, co by jsme si mohli koupit. Vybrali jsme si bagety a klukům jsme vzali v automatu na jejich přání kafe, cesta bude ještě dlouhá. Vrátili jsme se k Lerrymu a oni stáli venku a hledali něco v mapě. 

Linda "kde máte psy?" zvedla obočí. 

Kuba"támhle" ukázal prstem na keř, u kterého nic nebylo, natož tak psy. 

Kuba "sakra" rozběhl se tím směrem a volal na Baddyho. 

S kávou v ruce jsem se rozběhla za ním a volala Bonnyho. 

Kuba "byli tady" zastavil u keře a koukal kolem. 

Já "támhle jsou" ukázala jsem ke skupině lidí, co zrovna jedli. 

Šli jsme tam a zavolali si je k sobě. Oba poslušně přiběhli a my se tak mohli vrátit v klidu k našemu autu. Linda seděla vepředu vedle Tomáše, což znamená, že Honza sedí se mnou. Předala jsem Kubovi kafe a i s Punťou a Bonnym nasedla k Honzovi. 

Já "vezmi si to, nebo mi upadne ruka" podávala jsem mu kelímek s kávou. 

Honza "děkuju" políbil mě na tvář. 

Kuba nastartoval a pokračovali jsme v nekonečně dlouhé jízdě. Normálně mi cestování autem nevadí, v celku mě to baví, ale dneska prostě ne. Jako bych se špatně vyspala a řekla si, že tahle cesta bude prostě otravně nudná.

Honza "dlouho jsme si nepovídali" vzal mě rukou kolem ramen a přitáhl tak blíž k sobě. 

Já "chceš si povídat?" schovala jsem telefon a podívala se mu do očí. 

Honza "proč ne?" usmál se, byl ode mě daleko sotva pět centimetrů. 

Já "no tak dobře, o čem?" odtáhla jsem se od něj. 

Honza "neutíkej mi" zašeptal a zase si mě přitáhl. 

Já "nejsme tady sami" mrkla jsem na něj provokativně. 

Ti ve předu si nás sice nevšímali, měli plno práce s tím nezabloudit, ale i tak. Nemám v oblibě projevy lásky na veřejnosti. Honza vytáhl svůj telefon a začal psát zprávu. 

Honza: až tam budeme, zajdeme se někam projít :* 

Neodpustil si smajlíka, vyťukal moje číslo a odeslal to. Nezbylo mi, než zase vytáhnout svůj telefon a odepsat. 

Já: jenom projít? 

 Honza: klidně můžeme něco podniknout, když budeš chtít, jsem jen tvůj :p 

já: co třeba? :o 

Honza: nehraj to na mě kotě, ty víš jak to myslím. 

Musela jsem se usmát, nad tou představou. Díky bohu, že máme textovky zdarma. Škoda jen, že si příroda vždycky vybere nejméně vhodnou chvíli. 

Já: nechci ti kazit představu, ale předevčírem jsem to dostala :( :* 

Honza: nevadí, sedíme spolu sami na pláži a koukáme do ohně:3 

já: to už tady dlouho nebylo:D 

Honza: spolupracuj:( 

já: to nejde:D 

Honza: tak jinak.. Vzpomeň si jak jsem si tě u babičky posadil na tu dřevěnou komodu, strašně hezky jsi mi vzdychala do ucha.. 

Po přečtení téhle zprávy, jsem musela být rudá úplně všude. Na tváři mi naskočil ten přiblblí úsměv a při té vzpomínce jsem si musela skousnout ret. 

Honza: miluji ten úsměv<3 miluji, když se mě dotýkáš.. 

já: říkám ti nech toho! :D <3 

Honza: já můžu, jsi jenom moje, až budeš moct, pořádně si to užijeme, budeš mě prosit abych už nepřestával :* 

Kuba "co jste si dali?" pozoroval naše obličeje pobaveně ve zpětném zrcátku. 

Já nebyla schopná slova a to zase pobavilo Honzu. Kuba sice nemohl vědět, proč jsme se tvářili jako na drogách, ale i tak jsem měla pocit, jakoby nás při něčem přistihl. Schovala jsem telefon do kapsy a položila si hlavu na Honzův hrudník. Hladil mě po zádech, až jsem usnula. Probudila jsem se až, když jsme parkovali u pláže. 

Honza "bré ráno princezno" 

já "to už jsme tady?" rozhlížela jsem se kolem. 

Kuba "živí a zdraví" tleskl hrdě rukama, jako by to byla jeho zásluha a vypnul motor. 

Tomáš "kdo bude první ve vodě?" zase vyslovil jeho oblíbenou větu. 

Linda "spíš koho nesežerou žraloci vyhrává" rozběhli se oba do velkých vln. 

S tím, že jsou oblečení si hlavu nedělali. 

Kuba "mám se bát vás tady nechávat?" koukal na nás ve zpětném zrcátku. 

Já "dojdu za vámi, jen mi dejte chvilku na probrání" zívala jsem. 

Honza "budu s tebou" 

Kuba "budu v karavanu, všechno slyším i vidím" odešel s úsměvem. 

Já "bolí mě záda" narovnala jsem se a v příjemně mi zakřupalo v páteři. 

Byli jsme na vyhrazeném místu pro kempování, tak jsme začali vybalovat. Rozdělali oheň a udělali něco k jídlu. Blížil se večer, protože cesta sem nám zabrala podle všeho víc času než jsme počítali. 

Fakt příjemný sedět půl dne v autě. Napadlo mě, že jsem se dlouho neozvala mamce, tak jsem to šla napravit. Doma teď sice bude plus mínus sedm hodin ráno, ale snad to přežije. Zvedla to hned, podle všeho už byla stejně vzhůru. Povídali jsme si celkem dlouho, ještě že účty za telefon platí ona. 

#really anonymous∞