youtuber člověk ?

194-kebab,batman,rodiče

Když jsme usoudili že pití a tancování mezi cizími lidmi máme dost, vydali jsme se na cestu domů.

Kuba "jé, já bych si dal kebab" zastavil se někde v půli cesty.

Já "nech to na zítra ne?"

Kuba "je to tady kousek" udělal psí oči.

Já "ale mě bolí nohy" už jsem se viděla v posteli.

Kuba "koupím i tobě" začal smlouvat.

Souhlasila jsem. Došli jsme na nějaké menší náměstí a Kuba si tam v okénku objednal kebab. Posadili jsme se na lavičku a pustili se do jídla. Bylo to v pohodě, všude ticho a tma, dokud jednou uličkou nepřišla skupina kluků. Vypadalo to, že jsou opilí, protože křičeli na celou Prahu slova, která nejspíš ani neexistují.

Já "nepůjdeme?" těmhle cizím partám se snažím vyhýbat.

Kuba "kvůli nim? Oni ani neví že jsme tady" v klidu si dál jedl svůj kebab.

Já "jak myslíš"

Kuba "pvřece by jšsi se nebvávla, jsem vtady já" snažil se mluvit, i když měl plnou pusu.

já "no jo Batmane, já zapomněla" taky jsem se už pustila do jídla a ignorovala to jejich zpívání.

Jenomže Kuba se spletl a ti kluci přišli do pár minut k nám. "Čau, nemáte prosím vás oheň?" zeptal se nás jeden z nich.

Kuba "nekouříme" ujal se odpovědi za nás oba.

Další z těch kluků "neznáme se od někud?" jeho pohled zůstal na mě.

Já "myslím že ne" prohlédla jsem si ho, abych měla jistotu že ho neznám.

Už jsme dojídali, ale kluci si chtěli povídat. Byli opilí, ale jen v té fázi, kdy jste v pohodě a smějete se úplně všemu, takže to nebylo až tak hrozné.

Kuba "tak jo, my už půjdeme, ne Amy?"

Ten cizí kluk "Amy? No jo, znám tě!"

já "a kdo jsi ty?"

on "Radek, ale ty mě neznáš, já znám tebe"

já "jasně, jo půjdeme" hodila jsem prosebný obličej na Kubu, protože se mi v tom rozhovoru nechtělo pokračovat.

Radek "ale vážně, ségra pořád kouká na tvoje videa a máš kluka.. Počkej, jak se jmenuje, vzpomenu si.."

já "Honza?" pomohla jsem mu.

Radek "jo, to jsi ty?" koukl na Kubu.

Já "omh, ne to je kamarád"

Kuba "a ve volném čase Batman tak bacha" zahrál si na drsňáka.

Radek "okey, můžeme se vyfotit? Ségra bude závidět" vytáhl svůj telefon.

já "jo, klidně" Postavila jsem se vedle něj, abychom se mohli vyfotit.

Radek "hej Batmane, že to vyfotíš?" podal Kubovi telefon. Vyfotili jsme se, prohodili s klukama ještě pár vět a šli už opravdu domů.

Ráno**

Zvláštní, ale tentokrát jsem byla za kocovinu ráda. Ta šílená bolest hlavy totiž přeřvala všechny ty otázky v mé hlavě. S pomocí šumivých vitamínů jsme se z toho během dopoledne dostali a mohli tak zase fungovat jako lidi. Kubu to ale nejspíš postihlo o něco více než mě, protože zatímco jsem uklízela, on se válel na gauči s mokrou hadrou na čele.

Dokonce ani když mu v ložnici zvonil telefon, nebyl schopný vstát, musela jsem mu ho proto donést.

Kuba "ano mami?.. Ne.. Jo.. Já tam nebyl.. Proč?..ne fakt ne.. Možná jo.. Ne nejsem.. Prostě se to stalo.. Dneska?.. Dobře... Jo..Jo!.. budu tam..čau" hodil telefon po několika minutách vedle sebe a zabručel do polštáře.