youtuber člověk ?

191-trosky,Linda,úklid

Ráno** 

Když mě vzbudí kocovina, je to jedna věc, ale probudit se kocovinou, protože mi do očí svítí slunce je opravdu nepříjemné.

Žádná kocovina ani svit slunečních paprsků mě ale neboleli tolik, jako to, co mi včera řekl Honza. Otevřela jsem oči a kontrolovala situaci kolem. Jsem nahá, jasně. Jsem nahá u Kuby v posteli a on ještě pořád spí vedle mě. 

Taky nahej mimochodem. To je trošku zneklidňující. Promítla jsem si v hlavě minulou noc. Obvykle si nic nepamatuji, ale tohle vím moc dobře. Spali jsme spolu. Ty doteky, líbání, všechno si to pamatuji. Můj bože. Vyspala jsem s Kubou. 

Vyspala jsem se s nejlepším kamarádem. To znamená že jsem podvedla Honzu, protože jsme se v podstatě nerozešli. Měla bych se cítit hrozně?

Možná. Cítím se tak? Ani v nejmenším. Nelituji toho. Možná to bude znamenat konec s Honzou, ale on to udělal první. On zahnul první. Tohle všechno se mi motalo hlavou. 

Co bych teď dala za obyčejnou kocovinu. Takhle to bylo mnohem horší. Tiše jsem se oblékla a ještě tišeji odešla do obýváku. Tam jsem se svalila na gauč, zachumlala do deky a řekla si, že už nikdy nevylezu. Vydrželo mi to ale jen necelou hodinu, protože potom přišel, teď už oblečený Kuba. 

Já "ahoj" zašeptala jsem nejistě jeho směrem. 

Kuba "my jsme.." nechtěl to doříct, jako by se bál, co tím způsobí. 

já "jo.." ulehčila jsem mu trápení. 

Kuba "a ty.." sedl si vedle mě. 

já "jsem v pohodě" pokusila jsem se usmát. 

Kuba "promiň" sedl si na pohovku a obličej schoval do dlaní.

já "neomlouvej se, je to dobrý" zopakovala jsem. 

Kuba "vážně?" změřil mě pohledem, jako bych to nebyla já. 

Já "jo, o nic nejde ne? Prostě se to stalo a byli jsme u toho oba takže.." 

Kuba "ale s Honzou jste se nerozešli" nezapomněl mi to připomenout. 

Já "vím.." vydechla jsem a zase si hlavu zabořila do deky.

Kuba "mám od něj asi dvacet zmeškaných" 

já "vedu, mám jich třicetšest a osm zpráv" 

Kuba "ozveš se mu?" 

já "teď ne" pokročila jsem rameny. 

Takhle probíhal i zbytek našeho dne. Byli jsme prostě v tom bytě, já věčně zabraná do svých myšlenek a on tam prostě byl se mnou. Nevnímala jsem ho. Neměla jsem hlad, neměla jsem žízeň. Nebylo mi špatně. Jediné co jsem cítila byla ta bolest uvnitř. Jako kdyby mi vzal srdce a přerazil ho vejpůl. 

Na telefonu se mi hromadí vzkazy snad od všech, mamka, Linda, Tomáš dokonce i Terka to zkoušela. Jediná komu jsem napsala zprávu byla mamka, nevím co jí Honza řekl nebo proč mi tolikrát volala, ale nechci aby se o mě bála. Napsala jsem jí je že jsem s Kubou, je mi fajn a vrátím se za pár dní. I když to vlastně nebyla pravda. 

 Další den** 

Nejím, nemám hlad. Nespím, nejsem unavená. Nemluvím, není o čem. Jsme tady spolu, ale každý zavřený ve své bublině plné špatných emocí. Jsme jako dvě chodící hromádky neštěstí. Jak rychle se ze dvou věčně vysmátých kamarádů stali trosky. 

O tři dny později** 

Jediné rozptýlení za ty dny bylo, když jsem se válela na gauči a objevila tam kalhotky. Nebyli moje.