youtuber člověk ?

133-Róza,Kolín,vlak

 Teď ještě dojít k jejich babičce a dědovi domů, ale prý to není daleko. Pár kroků tam, projít uličkou sem, zahnout vlevo a jsme tady. Před námi byl bílí rodinný domek s velkou zahradou a pár ovocnými stromky na ní. Nějaký ten záhonek se zeleninou a nejrůznější květiny taky rozhodně nechyběli. 

Linda "neboj se" poznala, že jsem trošku nervózní. 

Honza "říkám jí to pořád, bude to v pohodě prosím tě" uklidňovali mě. 

Než jsem se nadála stáli jsme v obýváku a seznamovala jsem se se starší paní a pánem. Vypadali mile, v podstatě stejně jako zbytek jejich rodiny. Na oběd byli klasicky řízky s bramborem a potom jsme seděli v obýváku a povídali si. 

Babička "a co je s Tomášem? Vždycky jezdil s vámi" dívala se na Honzu. 

Všimla jsem si jak sebou Linda cukla, když to slyšela. 

Honza "nemohl kvůli škole" vysvětlil. 

Linda "a co Róza?" usmála se na babičku s dědou. 

Děda "co by, čeká na tebe na zahradě" zasmál se. 

Linda "pojď se mnou" pobídla mě. 

Samozřejmě jsem se ptala kam, ale jak už to u ní bývá zvykem, marně. Neodpověděla, prostě mě táhla zadním vchodem na zahradu. Prošli jsme kolem záhonu s květinami na druhou stranu zahrady k dřevěnému příbytku. 

Linda "jako malá jsem sem jezdila na prázdniny, dokázala jsem tady být i celé léto a jednou když děda vyklízel půdu, bylo tam hnízdo a v něm Rozalka" vysvětlovala, ale mě to smysl pořád nedávalo. 

Linda otevřela dřevěná vrátka, počkala až projdu a zase za mnou zavřela. 

Linda "no čau holka" otevřela i drátěnou dá se říct klícku. 

Já "pane bože to je.." překvapilo mě to malé stvoření, co Lindě právě sedělo na ruce. 

Linda "netopýr" usmála se. 

Já "jak to že je tak krotká?" divila jsem se že normálně plaché zvíře se tu s námi naprosto klidné. 

Linda "máme ji od malička, zvykla si na nás" 

Honza "neměla na výběr, když jste ji našli, nedala jsi tu příšerku z rukou a jinak díky že jste na mě počkali" přišel za námi. 

Linda "to nevíš, ani jsi tady nebyl" 

já "jakou příšerku, vždyť je to roztomilý" 

Honza "máme se vrátit, jedeme domů". 

Rozloučili jsme se s Rózou a vrátili se dovnitř. Pobrali jsme si věci, rozloučili se i s prarodiči a spěchali směrem na vlak. Stihli jsme to tak tak. Jely jsme asi jen čtyři stanice, ale nebyli volná místa, takže jsme seděli v tom prostou na zavazadla na zemi. 

Naštěstí jsme museli přestupovat na jiný vlak, takže jsme měli alespoň naději, že si sedneme. Po výstupu z vlaku jsme ale zjistili, že vlak kterým máme jet má něco přes hodinu zpoždění, nevadí. Sedli jsme si na lavičku vedle automatu na kafe a čekali. 

Linda "to je on?" zvedla hlavu od telefonu a ukázala na přijíždějící vlak. 

Její táta "jo, tak honem na další už tady nečekám" popoháněl nás. 

Venku už byla tma, nebyli jsme nějak extra unavení, ale energie námi taky neproudila. Díky bohu jsme si našli volná místa, sice u nějakých starých pánů, ale seděli jsme. Pár minut bylo ticho a pak přišel průvodčí. 

Starý pán sedící s námi "prosím vás, nevíte kde jsme?" zeptal se slušně průvodčího. 

Ten se ale místo normální odpovědi podíval z okna do tmy, očima projel papíry co držel v ruce, znova se podíval z okna a pokrčil rameny. 

Starší pán "ale tak v Kolíně už jsme byli nebo ne?" 

průvodčí "já nevím" zamumlal a ukázal z okna na náznak, že je tam tma. 

Pán "tak to jsme v prdeli" otočil se na nás, když průvodčí odešel. 

Jen jsme mu na to přikývli a nejistě se usmívali. Byl to totálně cizí člověk, nemohli jsme tušit, jestli se tomu zasměje nebo teď rozkope půl vlaku. 

Pán "no ne? Já jsem se ho slušně zeptal a on jen rozhodí rukama s tím že neví, asi zavolám manželce že nevím kdy přijedu" na půl se smál a na půl byl naštvaný. 

Zase jsme mu jen nesměle přikývli a všímali si svého. Chvilku bylo ticho, ale pak ten pán začal mluvit na druhého pána co doposud neřekl jediné slovo. Jenže začal mluvit polsky a strašně rychle, a jak jsme to nikdo nečekali, tak jsme na ně jen s otevřenou pusou koukali. 

Pán "co je? Tady Pán je polák" všiml si našich pohledů jejich směrem. 

Linda "Kolín! Jsme v Kolíně!" zaradovala se. 

pán "no tak to je fakt výhra po dvou týdnech!" rozhodil rukama. 

Honza "a kam jedete?" 

pán "do Hradce, jestli tam teda vůbec dojedeme s panem nevím" panem nevím myslel průvodčího. 

Linda "to máme hned vedle, my do Pardubic" usmála se. 

Honza "budeš mít Romana doma?" ptal se mě.

Já "já nevím" pokrčila jsem rameny.

Pán "to je klasika, nejčastější odpověď ženských jsou já nevím nebo asi, nemám pravdu?" zasmál se a koukal na Lindu.

Linda "asi jo" nechápavě odpověděla.

Pán "já si dám tady kolu nebo co to je já nevím se z toho poseru" vytáhl si pití z batohu. 

Na tuhle jeho větu už jsme se neudrželi a následoval hlasitý smích. Slovní spojení já nevím jsme všichni pak zbytek cesty opakovali nejmíň stokrát jako odpověď na jakoukoliv otázku. V Pardubicích jsme vystoupili a šli domů. Spala jsem u Honzy, abych nemusela být sama doma. 

Ráno** 

Linda "spíte ještě?" vlítla do pokoje. 

Honza "já nevím" řekl stejným hlasem jako včera průvodčí. 

Já "kolik je hodin?" snažila jsem se probrat. 

Linda "deset" usmívala se jako sluníčko. 

Honza "tak to mi dejte ještě hodinu" 

já "měla bych domů, dneska se vrací mamka tak to tam uklidit" 

Linda "půjdu stebou" 

Honza "doženu vás" zachumlal se do peřiny. 

Volala jsem Romanovi a řekl mi jen, že byl v noci v práci a že mám doma uklidit než s mamkou a Tonym přijedou. No tak se do toho asi pustíme.

#really anonymous∞