youtuber člověk ?

171-klíč,filmy,Lincoln

  V letadle** 

Letuška měla zase jeden z těch proslovů na začátek letu, který už umím za posledních pár dnů skoro nazpaměť a Kuba měl na tváři zase jeho výraz, jakoby měl každou chvíli umřít, což značí , že se naše letadlo i s námi na palubě odlepilo od země. 

Let měl trvat neskutečných jedenáct hodin. Původně jsme chtěli rovnou do New Yorku, ale našli jsme za stejnou cenu let s přestupem ve Washingtonu. Je tam v ceně hotel hned u letiště, ale hlavní důvod je filmový festival, který se tam shodou okolností v ten den koná. 

Takže plán je jasný, přiletíme do Washingtonu nějak kolem deváté hodiny ráno, hodíme věci na hotel a pak máme celý den na festival. Letadlo do New Yorku nám letí druhý den v deset ráno, takže času dost i na nějaké ty památky. 

Největší problém nám ale v poslední době dělá časový posun. Moc jsme toho na Jamajce nenaspali, takže to musíme napravit tady v letadle. Skoro celý let jsem prospala, což je dobře, protože mi to rychle utelko. 

Honza "už nespi, budeme přistávat" zašeptal, když si všiml, že jsem vzhůru. 

Já "za jak dlouho?" kontrolovala jsem stav kolem nás.

Honza "prý dvacet minut" 

já "na co koukáš?" zadívala jsem se na obrazovku jeho notebooku a pokusila se rozeznat obličeje herců. 

Honza "rychle a zběsile, znám to už nazpaměť" 

já "já to ještě neviděla" opřela jsem si hlavu o jeho rameno a dívala se s ním. 

V hotelu** 

Měla jsem být na pokoji s Lindou, ale na konec jsme se vyměnili s Tomášem, takže já jsem s Honzou a Kubou a ti dva mají pokoj pro sebe. Jdeme teď s kluky na náš pokoj a už podle vzhledu chodby, schodiště nebo samotné recepční soudíme, že to nebude nic pěkného. Opatrně jsem dala klíč do zámku od dveří a zkusila s ním otočit. Nešlo to, zkusila jsem to znova, zase nic. 

Kuba "pusť mě k tomu" vzal si klíč do ruky a udělal to samé co já, ale taky mu to nešlo. 

Já "dala nám špatný klíč?" 

Honza "třicet čtyři, je to na klíči i na dveřích" 

Kuba "to musí jít" pořád lomcoval s klíčem v zámku a nakonec se mu podařilo odemknout. 

Já "tak alespoň nás nikdo jen tak nevykrade" dívala jsem se na to optimisticky. 

Obešla jsem Kubu co si stále prohlížel dveře a rozhlédla se po pokoji. Úzká chodba s oprýskanými dveřmi vedla do místnosti se třemi postelemi. Na zdích byli oloupané tapety, koberec se neluxoval tak rok a místa tady taky nebylo příliš. Sotva jsem se tu pohnula já sama, natož když je nás tady i s Bonnym a Punťou tolik. 

Kuba "to jsme v Rusku?!" prohlížel si pokoj. 

Honza "už jste někdy čůrali a sprchovali se zároveň?" Volal z koupelny. 

Kuba "to dělám pořád" řekl asi víc nahlas než chtěl. 

Dělala jsem raději, že to neslyším a šla jsem se podívat za Honzou do koupelny. Hned když jsem tam vstoupila, narazila jsem do něj. 

Já "promiň" zvedla jsem pohled od svých nohou a podívala se kolem. 

Stáli jsme v místnosti velké asi tak metr a půl krát metr a půl. Celá místnost, jestli se tomu tak dá říkat byla obložená střídavě modrými a hnědými kachličkami, vypadalo to otřesně. Půlku z toho zabíral sprchový kout, který byl od zbytku oddělený jen kytičkovaným závěsem. Tam kde končila hrana sprchového koutu hned začínal záchod, který vypadal jako z doby kamenné a naproti dveřím bylo umyvadlo, na které rozhodně sahat nebudu. 

Jako já nejsem žádná citlivka z města, ale tohle je nechutnost. Vrátila jsem se beze slov zpátky k posteli a pochybně si ji prohlížela. Vzpomněla jsem si na mamku, vždycky říkala že se ty přehozy na postelích v levných hotelech perou jednou do roka.

Honza "to je hnus velebnosti!" snažil se na nic nesahat.

Kuba "taky zvažuješ tu lavičku před hotelem?" byl na tom stejně jako Honza.

já "Bonny fuj je to" okřikla jsem ho, protože čenichal za nočním stolkem. 

Honza "a to jsem se chtěl vyspat" kroutil hlavou. 

Opustili jsme onen pokoj a šli počkat na Lindu s Tomášem k východu z hotelu. 

Tomáš "to je jak ruská ubytovna a né hotel" rozhazoval rukama, když přišel. 

Vydali jsme se pomocí google map směrem k filmovému festivalu. Protože je taxík podle Kuby pro sraby, museli jsme jít po svých. Naštěstí to nebylo až tak daleko a do patnácti minut jsme byli na místě. 

Všichni jsme strašní závisláci na nejrůznějších seriálech i filmech, takže tohle je místo přesně pro nás. Mohli jsme si prohlédnout snad jakoukoliv kulisu z jakéhokoliv známého filmu, nebo se na vlastní kůži projít po Příčné ulici. 

Taky se tam prodávalo spousty reklamních předmětů, neboli suvenýrů, kterých jsme měli plné tašky. Prošli jsme pár filmů a dostali se do sekce seriálů. Tam jsem byla jako doma. Prošli jsme částí nazdobenou vraky aut, rozbitých oken a lidí v kostýmech zombie, neboli částí, která byla vyhrazena seriálu The Walking Dead a objevili se v uličce ve stylu New Orleans. 

Ten seriál neznám, ale podle Lindy to je o upírech, vlkodlacích a čarodějnicích. Ze zvědavosti jsme si prošli a bylo to skoro stejné jako ta skutečná ulice, ve které jsme byli před pár dny. Obešli jsme snad všechno co tam bylo a pak jsme si unavení sedli do parku na lavičky. 

Kuba "já chci zpátky" nešťastně koukal do stromu před námi. 

Linda"a co se jít podívat na Lincolna?" ignorovala Kubu. 

Honza "ty víš kdo to byl?" uchechtl se na ni. 

Já "jak je to daleko?" 

Tomášv"půl hodiny pěšky" ukázal mi to místo na mapě. 

Kuba "tak pojďme" vyskočil rychle z lavičky. 

Honza "však pomalu, ten nám už neuteče" líně vstal a šel za ním. 

U Lincoln Memorial, neboli Lincolnova památníku jsme strávili zbytek večera, všechny nás strašně boleli nohy, ale stálo to za to. Na hotel nebo lépe řečeno ruskou ubytovnu jsme se nakonec vrátili kolem půlnoci, protože jsme ani přes bolest nohou neodolali noční procházce po městě. Linda s Tomášem nás opustili už ve druhém patře a my pokračovali do čtvrtého.    

#really anonymous∞