youtuber člověk ?

97-Víkend,děda,fotka

Víkend**

Nějak se mi zastesklo po dědovi, domluvila jsem se tedy s Honzou, že si uděláme výlet na Moravu a rovnou se stavíme i u jeho tety, neboli mojí bývalé sousedky. Sedli jsme i s Bonnym na vlak a mířili k dědovi. 

Cesta nám ubíhala rychle, oba jsme byli na notebooku, Honza se snažil sestříhat video a já psala slohovku do školy. Byli jsme do toho tak ponoření, že jsme skoro zapomněli vystoupit, ale naštěstí jsme to stihli. Teď musíme čekat na autobus, no bezva jede nám to za hodinu a půl. Nenapadlo by mě, že to řeknu, ale zlaté MHD v Pardubicích. 

Honza "tak si zajdeme zatím na jídlo?"

já "s Bonnym?" 

Honza "špatný nápad" 

Šli jsme se tedy projít po parku. Musím říct, že mi chyběl. Tolik vzpomínek a tak. Měli jsme čas, a zrovna jsme byli kousek od Sanatoria. Honza souhlasil, nikdo kolem nebyl. Moc lidí sem nechodí, jen my jsme byli tak pošahaní, že jsme tu byly každý den. 

Nafotili jsme pár fotek a protože jsme měli vážně hodně času,natočili jsme i video. 

Já "jede nám to za půl hodiny" 

Honza "stihneme to?"

Já "ale musíme si pohnout" 

Honza "tak šup, další hodinu a půl tady nebudu" plácl mě přes zadek a pomohl mi schovat kameru do batohu. 

Doslova jsme utíkali zpátky na nádraží a díky bohu jsme to stihli. V autobuse bylo kupodivu místa dost, takže jsme si mohli sednout spolu a Bonny byl v uličce. Zapnula jsem zase kameru a ukončili jsme dodatečně video. Starší paní co seděla za námi asi moc nepobírala co děláme, ale nevadí.

 Na příští zastávce nastoupila skupina starších lidí, lépe řečeno seniorů. A to vám řeknu, není vůbec lehké sedět v jednom autobuse s plus mínus devíti lidmi, kteří celou cestu naprosto kritizovali dnešní "moderní" dobu a celkově naši generaci. 

Naštěstí už jsme vystupovali, ještě chvíli a asi bych jim na to něco řekla. K dědovi to bylo pět minut chůze, takže jsme tam byli hned. Děda nás už ve dveřích vítal, nevím jestli měl větší radost z nás nebo z Bonnyho, protože ti dva se od sebe zbytek dne nehnuli ani na krok.

Povídali jsme si, o mamce a Romanovi a jejich plánované svatbě, taky o tom jak jsem byla v nemocnici, prostě jsme si měli co říct. Děda šel večer zavřít slepice a nakrmit králíky, samozřejmě i s Bonnym a my zůstali doma. Jen co se za nimi zabouchli dveře, sedla jsem si blíž k Honzovi a jeho ruce si položila kolem pasu.

Honza "copak?" 

já "dlouho jsme se nemazlili" 

Honza "to zní jako plán" 

já "jestli nás uvidí, zastřelí tě na místě" zasmála jsem se. 

Honza "až tak?" 

já "byl taková moje dá se říct nejlepší kamarádka,když jsme se rozešli s Davidem, s nikým jiným jsem v té době nepromluvila a taky od té doby se mě snaží držet od kluků dál" 

Honza "držet od kluků, takže jich bylo víc?" hladil mě po ruce. 

já "nic vážnýho to nebylo" 

Honza "ale stejně to má blbí" 

já "co přesně?" 

Honza "já se od tebe nedokážu držet dál" dal mi pusu, která se zase protáhla v líbání. 

Děda "ruce pryč od mého piva, časopisu a vnučky" objevil se ve dveřích. 

Honza "piva a časopisu jsem se nedotkl a tu vnučkuvám dobře ohlídám" 

děda "to bych ti radil" zasmál se. 

Já "uděláš na večeři tvoje speciální míchaný vajíčka?" 

děda "ty si je ještě pamatuješ? Naposledy jsem ti je dělal, když jsi byla malá" 

Honza "to ona pořád je" 

já "já nejsem, to ty jsi velkej" vyplázla jsem na něj jazyk. 

Dali jsme si dědovi legendární míchaný vajíčka na cibulce a šli si lehnout. Děda trval na tom, že Bonny bude s ním tak jsme byli zase sami. 

Honza "to je tvoje babička?" ukázal na zaprášenou fotku, když jsme se rozhlíželi v pokoji pro hosty. 

Já "jo, babička osobně" řekla jsem víc znechuceně než jsem chtěla. 

Honza "proč o ní nemluvíte? Co se s ní stalo?" 

já "odešla od dědy když jsem byla malá, bylo mi tak pět. Od té doby jsem jí neviděla" 

Honza "zemřela?" 

já "to jsi poslouchal prdelí? Říkám že se rozvedli a ona si našla přítele, nějakýho Boba a teď nejspíš chytá bronz někde na Floridě v bikinách" 

Honza "máš zvláštní rodinu"

já "to jo, pokud jsi u nás v rodině a jsi normální, jsi na sto procent adoptovaný, to mi říká děda od malička" usmála jsem se nad tou vzpomínkou, když jsem byla malá. 

Honza "a na té svatbě bude?" 

já "těžko říct, nejspíš ji mamka pozvala ale jestli opravdu dorazí ti neřeknu" 

Honza si mezi naším rozhovorem svlékal a skočil na postel. Vydal ze sebe takové to povzdychnutí, když se vám něco nelíbí, ale nic s tím nezmůžete. 

Já "co je?" 

Honza "ta postel vrže" 

já "no tak to je fakt strašný" řekla jsem ironicky. 

Honza "jo, jde slyšet každej pohyb" 

já "tak to asi dneska nic nebude" lehla jsem si k němu. 

Honza "ani když se budu snažit potichu?" šeptal mi doucha a rukou už zajížděl pod tričko. 

Já "ani to nezkoušej, uslyší nás" plácla jsem ho po ruce. 

Honza "ahmmh" zase si povzdychl a ruku dal pryč.

 Já "promiň" přitulila jsem se k němu. 

Honza "mazlit se můžeme?" dělal mi prsty na zádech nějaká kolečka.

já "to lechtá" chytla jsem mu ruku. 

Honza "jsi trdlo" 

já "tvoje trdlo" 

Honza "moje lechtivý trdlo" pevně mě objal. 

Já "už jsi mluvil s tou tetou že jsme tady?" 

Honza "nezvedala mi telefon, ale můžeme tam zítra zajít a uvidíme"

já "dobře, budeme už spát?" 

Honza "klidně spi, ještě napíšu Tomášovi" 

já "tak dobrou" dala jsem mu pusu na tvář a zachumlala se do peřiny. 

Honza "dobrou lásko".

#really anonymous∞