youtuber člověk ?

118-koně,les,motorky

 Další den**
Spala jsem doma. Je něco kolem deváté ráno a chystám se s Bonnym ke koním. Mamce se nelíbilo, že jdu sama, ale překousla to, neměla na výběr, ví že by mě doma neudržela. 

Jsem ve stáji a připravuji Elis na vyjížďku. Nejspíš sebou vezmu i Chucka, mamka sem nechodí a nevím jestli si na něj udělá někdo cizí čas. Oba jsem je tedy připravila a vyšla jsem s nimi ven. Bonny pobíhal kolem a všímal si svého jako vždy, je to pořád stejné a pořád stejně krásné. 

Ježdění je něco co mě neskutečně baví, jen si na to najít více času. Šli jsme přes louku, něco se mi zalíbilo na vyšlapané cestě co vedla do lesa, tak proč se tam nepodívat. Pobídla jsem koně, zavolala na Bonnyho a mířili jsme tam. 

Šli jsme celkem dlouho lesem a došli jsme na mýtinu. To jako vážně? Takový kus cesty a dostaneme se sem? Sesedla jsem z Elis a koukala kolem, nic tady nebylo, proč by sem někdo chodil? Uslyšela jsem za námi klapání kopyt. Otočila jsem se a na koni tam seděla holčina asi v mém věku. 

Já "vyděsila jsi mě" oddychla jsem si že to byla jen ona a vysedla jsem zpátky na Elis. 

Ona "promiň, nikdo sem nechodí, nečekala jsem vás" řekla sarkasticky. 

Já "umh, jsem Amy" 

ona "Monika, projedeme se?" nečekala na odpověď a vedla svého koně někam do lesa. 

já "proč ne" pokrčila jsem rameny a mířila i s Bonnym a Chuckem za ní. 

Po patnácti minutách povídání a pomalé jízdy na koních jsme z lesa zase vyšli a uviděli krásný výhled na Pardubice. 

Já "to je.." hledala jsem to správné slovo. 

 Monika "nádhera" dořekla za mě. 

Sedli jsme si na zem do trávy a povídali jsme si. Na to že jsme se viděli poprvé v životě jsme si dost rozuměli. 

Monika "už zase?" koukala na motorky blížící se k nám. 

Já "znáš je?" nevěděla jsem co čekat. 

Monika "tak trochu" povzdechla si.

Motorky zastavili vedle nás a kluci si sundali helmy. 

Monika "tak už to vzdej" řekla bez zájmu směrem k nim. 

Já "Pájo?" usmála jsem se na něj. 

Pája "neboj, vzdal jsem to dávno a ahoj Amy" zaculil se. 

Monika "vy se znáte?" vytřeštila oči.

já "jo teda.. trošku" nevím proč, ale cítila jsem se provinile.

Pája "poprvé náhoda, po druhé už osud?" usmíval se od ucha k uchu, na rozdíl od Moniky. 

Vypadalo to jakoby jí něco udělal, tvářila se jako citrón. Nebyl čas to ale zjistit, protože ti dva už museli jet. Byla jsem ale pozvána na zítřejší závody, tak uvidím jestli se mi bude chtít. Kluci zase odjeli a my jsme se taky pomalu vrátili. 

Já "odkud se znáte?" začala jsem asi citlivé téma. 

Monča "chodili jsme spolu, on se pak rozhodl že bude mít motorky na prvním místě takže jsme na sebe neměli čas, odcizili jsme se, odkud ty?" 

já "byli jsme spolu v nemocnici" 

Monika "je to fajn kluk, chtěl aby jsme to zkusili znova, ale dopadlo by to stejně" byla úplně v pohodě, žádný emoce. 

Já "to asi jo, v určitých věcech se člověk nezmění" 

Byli už čtyři hodiny. Společně s Monikou jsem se postarala o koně a vyrazila jsem s Bonnym domů. 

Další den** 

Vstávala jsem v jedenáct a přemýšlela co budu dneska dělat. Honza by měl přijet domů kolem třetí, ale do té doby mám fůru času. Válela jsem se po obědě na gauči a nudila se. 

Roman "tak já mizím" přišel mi říct že jde ven. 

Já "kam jdeš otče?" hledala jsem jakoukoliv zábavu.

Roman "na závody" hledal něco v telefonu.

já "zase motorky?"  

Roman "jo, jdeš taky nebo co?" 

já "a víš že asi jo? Dej mi deset minut" běžela jsem se převléct. 

Roman "pohni sebou" volal na mě. 

Na závodech**

Všude kolem byli motorky, a lidi v přilbách, připadala jsem si divně. Moc mě to tady nebralo. Byla jsem myšlenkami úplně mimo, nemohla jsem se dočkat Honzy. 

Roman "co že jsi se rozhodla jet se mnou?" 

Já "chuť trávit nějakej čas s otcem?" 

Roman "ale motorky?" 

já "stejně jsem neměla co dělat" 

Pája "tak jsi tady kočko" volal na mě z dálky. 

Roman "kočko?" čekal vysvětlení. 

Já "Pavel, leželi jsme spolu v nemocnici, Pájo Roman můj.." nenechal mě to doříct. 

Roman "otec" zabíjel ho pohledem. 

Já "tak trochu" zasmála jsem se.

Pája "pardon, já nevěděl" znervózněl. 

Já "kdy pojedeš?" změnila jsem téma. 

Pája "za deset minut startujeme, měl bych jít" 

já "budu držet palce" 

Pája "tak to musím vyhrát" mrkl na mě a odešel. 

Roman "co to bylo?" 

já "jen flirtoval" mávla jsem nad tím rukou. 

Roman "kdy že se vrací Honza?" ptal se jakoby to viděl prvně. 

Na tom ale nezáleží, závody skončili, Pája byl pátý. Už jsem s ním nemluvila Roman mě zatáhl mezi jeho kamarády. Dnešní den zatím nic moc. Rozezněl se mi telefon, skočila jsem po něm jakoby šlo o život. 

Honza "ahoj krásko" ozval se z telefonu jeho hlas.

já "už jsi doma?" doufala jsem, že už ho uvidím.

Honza "jsme ještě na letišti čekáme na odvoz" 

já "kdy budeš v Pardubicích?" 

Honza "plus mínus dvě hodiny, uvidíme se?" 

já "jasně, budu se těšit" 

Honza "to já taky" 

já "jaká byla cesta?" 

Honza "nespal jsem už tři dny v kuse" 

já "to jsem ti až tak chyběla?" pousmála jsem se. 

Honza "to víš že jo, musím jít, ozvu se jak budu doma jo?"

 já "dobře, zatím" usmívala jsem se, i když jsem věděla že mě nevidí. 

Roman "tak co razíme domů?" 

já "co tak najednou?" 

Roman "mamča je sama doma" 

já "nejsi tak trochu podpantoflák?" 

Roman "a ty trochu drzá?" hnal mě do auta. 

Dorazili jsme domů, Roman zůstal s mamkou, tak jsem se šla zašít k sobě. 

#really anonymous∞