youtuber člověk ?

130-voda,kolona,nemocnice

Mamka "asi mi praskla voda" koukla na louži pod ní. 

Ještě že už jsem kameru dala do rukou Tomášovi, protože teď bych ji stoprocentně upustila. Stála jsem tam a vyděšeně jsem na ni koukala. 

Mamka "dobře, to chce klid, dones mi bundu" 

Tomáš "není to spíše na sanitku?" pochyboval nad rozhodnutím mé mámy. 

Mamka "máš řidičák ne?" umlčela Tomáše přísně. 

Tomáš "no..Jo" zarazil se. 

Mamka "skvělí, klíče od auta jsou na věšáku vedle dveří" hlasitě dýchala. 

Já "mě je asi zle" opřela jsem se o linku. 

Mamka "rodíš ty nebo já?! V ložnici mám tašku s věcmi do nemocnice a v nočním stolku doklady dones to do auta a pak se vrať" dávala rozkazy jako na bojišti. 

Donesla jsem tašku, Tomáš ji dal do auta a vrátili jsme se pro mamku. Zrovna jí asi chytili kontrakce a začala strašně křičet. 

Já "dobrý?" koukala jsem na ní a snažila jsem se neomdlít. 

mamka "co myslíš" zabila mě pohledem a rozdýchávala to. 

Stáli jsme tam, oba nehorázně vyděšení a totálně jsme panikařili. 

Mamka "dobře, tohle zvládneme, pomůžeš mi?" pokusila se postavit. 

Tomáš ji podepřel a nějakým způsobem jsme se dostali do auta. Mamku jsme naložili na zadní sedadla a s Tomášem jako řidičem jsme vyrazili do nemocnice. Mamka vydávala různé skřeky a výjeky na celé auto, nedivím se jí, tu bolest si neumím představit. 

Tomáš "do prd..háje fix" na poslední chvíli si rozmyslel nadávku. 

Já "ne-ne-nenene! To ne! Ne teď!" zhrozila jsem se nad kolonou aut před námi. 

Aby toho nebylo málo, pořád dokola nám zvonili telefony. 

Mamka "tak to sakra už zvedněte!!" svíjela se na zadním sedadle a pot z ní tekl proudem. 

Já "co je?" vyjekla jsem do telefonu. 

Honza "kde jste? co s váma je?" asi ho to polekalo. 

Já "Tomáš bude mít asi trošku zpoždění myslím s tou kamerou" nechtělo se mi mu popisovat naši situaci.

Honza "co vám tam tak řve?!" nechápal co se děje. 

Mamka "tak už jeď!" křičela na Tomáše, ne že by to nějak pomohlo. 

Tomáš "já se snažím" praštil do volantu. 

Honza "co?" všichni křičeli a já nevěděla na koho se mám soustředit první.

já "rodíme, nemůžu mluvit, pak se ozveme" položila jsem mu to. 

Neuběhla ani minuta a rozezněl se Tomášův mobil. 

Já "co když nám porodí tady?" tiše jsem se zeptala Tomáše. 

Tomáš "to není tak rychlý ne? Musí tlačit a tak .." oba jsme doufali, že se to nestane.

mamka "víte že vás slyším?!" měla z naší diskuze opravdu radost. 

Konečně, auta před námi se rozjela a my se tak dostali k nemocnici. Ještě nás ale čekala cesta dovnitř. Díky bohu se nás ale hned ve dveřích ujala moc milá sestřička a pomohla nám mamku dostat za doktorem. Mamka zmizela za dveřmi a my se složili na bílé plastové nemocniční židle na chodbě. 

Tomáš "už nikdy" rozdýchával stresovou situaci. 

já "já nebudu moct mít děti" představovala jsem si sebe na mamčiném místě. 

Usoudila jsem, že by možná měl i Roman vědět co se děje, tak jsem mu zavolala a on do pár minut přijel. Nezůstal ale s námi na chodbě, chtěl být s mamkou u toho. Jestli jim tam neomdlí, tak bude frajer. 

Uběhlo asi půl hodiny co nám mamka zmizela za bílými dveřmi a přišla za námi sestřička. Říkala, že to bude nejspíš ještě trvat, taky nás chválila, že jsme to zvládli dobře a pořád něco říkala, nebyla k zastavení. 

Tomáš "tu bych chtěl mít doma" zabrblal jejím směrem, když konečně přestala mluvit a odešla. 

Já "jednu takovou jsi už doma měl" nechtěla jsem do něj rýpat, ale prostě to ze mě vyšlo. 

Tomáš "pořád citlivé téma?" taky se mu o tom nejspíš nemluvilo nejlíp. 

já "promiň, já jen.." nevěděla jsem jak pokračovat. 

Tomáš "v pohodě, prostě jsme se rozešli a jste kamarádky, chápu to" 

já "o to nejde, nechci být na ničí straně" 

Tomáš "takže kámoši?" nastavil ruku. 

Já "kámoši" plácla jsem si s ním. 

Tomáš "měli by jsme se ozvat Honzovi" ukázal mi na jeho telefonu čtyři zmeškané hovory. 

Zavolali jsme mu zpátky, ale tentokrát to nezvedal on nám. Už jsme tam seděli přes hodinu a mimčo pořád nikde. 

Tomáš "to ho tam ještě vyrábí ne?" rozhazoval rukama.

já "začínám si to myslet" souhlasila jsem s ním, že už tam jsou dlouho. 

Vydali jsme se proto hledat sestru nebo někoho kdo nám řekne něco víc. 

Jednu jsme potkali a byla to rovnou vrchní, řekla že se zeptá a pak nám dá vědět, zatím máme jít do bufetu. Chuť na pár oschlých baget jsme ani jeden neměli, tak jsme pokračovali v nekonečném sezení na chodbě. 

Po další nekonečné asi půl hodině k nám přiběhla vrchní sestra s tím, že už je mamka na pokoji i s miminkem. Dovedla nás před mamčin pokoj a cestou nám říkala, že je zdravé a podobný věci, o pohlaví ale pořád mlčela. 

Tomáš "počkám tě tady" zastavil před dveřmi a chtěl nás nechat o samotě. 

Sestřička "máte jít oba" usmála se a oba nás natlačila do dveří. 

Vešli jsme tedy do pokoje kde mamka ležela s mimčem v náručí a Roman seděl vedle postele. Prostě šťastná rodinka. Pořád jsem ale nevěděla, jestli mám brášku nebo sestru. Roman i mamka z toho byli pořádně dojatí a celý úplně mimo. 

Mamka "chceš si ho pochovat?" pořád měla úsměv na tváři.    

#really anonymous∞