youtuber člověk ?

131-Tony,Jonáš,Punťa

Já "je to kluk?" šla jsem k posteli se přesvědčit, že testy nelhaly. 

Roman "jasně, mám syna" radoval se. 

Já "mám brášku?" zpracovávala jsem novou informaci.

Tomáš "jak se jmenuje?" 

mamka "Toník, chceš si ho pochovat?" podala mi to malé stvoření do náruče. 

Já "tak asi ahoj Tony" prohlížela jsem si ho při snaze ho neupustit. 

Mamka "je to Tonda" opravila mě. 

já "Tony je ale víc frajerský" stála jsem si za svou přezdívkou. 

Tomášovi zvonil telefon, podle všeho to byl Honza a za pár minut taky dorazí. Tomáš šel domů a já tam zůstala s rodiči a tím malým. Z nekonečných konverzací o tom, jak je Tonda super roztomilý dítě, mě vysvobodil Honza svým příchodem. Chvilku jsme tam seděli, mamka pak byla ale hodně unavená, tak jsme ji chtěli nechat odpočinout. 

Roman "zítra se tady stavím jo?" loučil se s mamkou. 

Tak nějak jsme po nekonečném loučení odešli z pokoje a dostali jsme se až před nemocnici. 

Roman "jedete se mnou?" zastavil se než nasedl do auta.

Já "a co bude s mamčiným autem?" vytáhla jsem z kapsy klíčky. 

Roman "no jo, to by jsme měli taky nějak dostat domů" 

Honza "proč koukáš na mě?" nechápal. 

Já "no já řidičák nemám" 

Roman "díky bohu" zamumlal si pod fousy. 

Honza "mě je to jedno,klidně ho k vám odvezu" 

já "však já pojedu s tebou" 

Roman "jestli se zabijete.." 

já "tak už mi bude jedno co mi uděláš a navíc Honza řídí dobře.." nenechala jsem ho doříct vyhrůžku. 

Roman "jak myslíš, tak jeďte hlavně opatrně a sejdeme se doma jo?" 

já "OK, zatím" s úsměvem jsem mu zamávala a šla jsem i s Honzou k mamčinému autu. 

Bez úrazu jsme dojely k nám domů a Honza úspěšně zaparkoval v garáži. 

Já "jsi šikula" usmála jsem se.

Honza "já vím" zamkl auto a hodil mi klíčky, abych je mohla pověsit na háček. 

Roman se doma moc dlouho nezdržel, šel totiž s kámošema zapít narození Toníka. Předpokládám, že se vrátí až ráno, jestli vůbec. My jsme to nějak zvlášť neprožívali, prostě jsme si zahráli pár her, koukali na film. Prostě normální večer. 

Ráno jsme šli společně do školy a tam se naše cesty rozdělili. Když jsme se s Terkou převlékali na tělocvik, zjistili jsme, že naše učitelka odešla na mateřskou a jako náhradu nám dali Řepkovou. Já sice taky nejsem bůh ví jak sportovně nadaná, ale řeknu vám, ta ženská neviděla tělocvičnu ani v televizi. Neustále a hlavně bezdůvodně pískala na píšťalku. Div nám všem netekla z uší duha.

Terka "ještě jednou tu píšťalku strčí do tlamy a narvu jí ju.." vztekala se. 

já "pomůžu ti" ani jsem to nepotřebovala slyšet celé. 

Přetrpěli jsme to, stejně jako zbytek dne v tom ústavu a mohli jsme jít domů. Já domů rozhodně šla, ale dlouho jsem se tam nezdržela, protože tam nikdo nebyl. Čekala jsem, že se bude na gauči válet Roman s pořádnou kocovinou, ale jak už jsem řekla, nikdo tam nebyl. Rozezněl se mi telefon a na displeji bylo Honzovo jméno.