Já "tak co? Už můžu jít do vlastního pokoje?"
Honza "teď už musíš" mrkl jedním okem.
Vyšla jsem schody, otevřela dveře a při pohledu dovnitř, jsem se zmohla jen na to se se slzou v oku otočit k Honzovi a pořádně ho obejmout.
Honza "no tak krásko" hladil mě po zádech.
Já "tohle mi nesmíš dělat" bručela jsem mu do hrudníku.
Honza "ale já chci, protože jsem rád, že tě mám a nechci o tebe přijít"
já "pojď" skousla jsem si ret a šla k posteli.
Honza "to mi nemusíš říkat dvakrát" následoval mě.
Já "no nevím" políbila jsem ho a rukama mu pomalu svlékla tričko.
Honza "ale já vím" udělal to samé mě.
Je zvláštní, jak mě pár hořících svíček, dokáže dostat. Nevím proč, ale nějak mě přepadla stydlivost. Nejspíš si toho všiml.
Honza "jsme spolu rok a ty se pořád stydíš" zasmál se.
Já "nemůžu za to" stoupla jsem si na špičky, abych ho mohla lépe políbit.
Spolupracoval, tak vzniklo líbání. Omotal mi ruce kolem pasu a přesunuli jsme se na postel. Při líbání jsem se mu snažila rozepnout kalhoty. Pomohl mi, takže už zbyli jen jeho trenky a moje kalhoty. Chtěla jsem to trošku protahovat, podařilo se mi nás otočit tak, že jsem byla nahoře.
Sedla jsem si na něj obkročmo a nepřestávali jsme se líbat. Schválně jsem mu skousla ret, jen se usmál a ruce přesunul na můj zadek. Z polibků jsem si udělala cestu k jeho krku a tam mu udělala několik cucfleků.
Já "říkal tady někdo něco o stydlivosti?"
Honza "rozhodně ne" skousl si ret a rozepnul mi podprsenku.
Já "ale jestli na mě budeš takhle zírat, zase to na mě přijde" zasmála jsem se jeho neustálému pohledu na mě.
Honza "pojď ke mě" zase nás přetočil, takže byl nade mnou.
Rukama mi stáhl s mojí pomocí kalhoty a hned po nich následovali i kalhotky a jeho trenky. Ještě pár správných pohybů a svalil se udýchaný vedle mě.
Ráno**
Probudila jsem se v jeho objetí, co může být lepšího.
Honza "dobré ráno princezno" usmíval se na mě.
Já "dobré" úsměv jsem mu oplatila.
Honza "už máš sbaleno?" díval se na kufr ležící vedle skříně.
Já "ne, jenom jsem ho čistila, kolik je hodin?"
Honza "půl desáté"
Odpoledne**
Dnes je čtvrtek a to znamená, že máme ještě čtyři dny do odletu. Čtyři dny na to, si užít rodiny, protože se dlouho neuvidíme. Jenomže k tomu, abych si je mohla užít, by museli být doma. Honza už mě taky opustil, alespoň Bonny mi dělá společnost.
Fajn Amy, s tím si poradíš. Můžu si třeba v klidu zabalit věci. Čtyři dny už to bez nich vydržím. Otevřela jsem ten velký kufr, pustila písničky a začala jsem se přehrabovat skříní. Volala mi Linda, neměla taky nic lepšího na práci, tak jsme se domluvili, že přijde a pomůže mi si zabalit. Jen co se rozezněl zvonek, Bonny vyletěl směrem ke dveřím a strašně štěkal.
Já "aby jsi se nezbláznil ty pako" otevřela jsem Lindě dveře a pustila ji tak dovnitř.
Linda "co vyvádí?" prohlížela si Bonnyho zmateně.
Já "nemám tušení, úplně jakoby mu přeplo" mávla jsem nad Bonnym rukou.
Šli jsme ke mě a vybírali oblečení. Trvalo nám to, ale máme hotovo, teda alespoň co se oblečení týče. Elektroniku, hygienu a ostatní jsme ještě neřešili a upřímně se bojím, kam to všechno narvu.
Linda "a co vůbec včerejšek?"
já "dlužím ti zabití, za ten tanec" zavraždila jsem ji pohledem.
Linda "ale neříkej, že se ti to nelíbilo" zasmála se.
Já "to víš že líbilo, bylo to od něj strašně sladký" usmála jsem se nad vzpomínkou z minulé noci.
Linda "to on dokáže, když se mu chce" usmívala se jako měsíček na hnoji, stejně jako já.
já "a vím, že jsi mu s tím hodně pomohla, takže díky i tobě" objala jsem ji.
Linda "ne to počkej, já o tom nevěděla, poradila jsem mu jen ten úkol, nic víc mi říct nechtěl, aby ses to nedozvěděla" vysvětlila.
Další den**
Linda u mě přespala, takže jsem se rozhodně nenudila, ale už šla domů. Dneska by se mi měla vrátit rodinka, takže zase uklízím.
Mamka "no to je dost, že nás taky někdo pustí" brblala, že mi trvalo než jsem jim přišla otevřít.
Já "taky vás ráda vidím" odvětila jsem.
Mamka "to víš že jo, pojď sem" objala mě.
Povídali mi, jak se měli a tak. Chvilku jsem si hrála s Tonym, ten malej špunt mi nakonec bude chybět nejvíc.
Mamka "volala babička" přišla za námi se zvláštním výrazem na tváři.
Já "a co?" dál jsem se věnovala Tonymu.
Mamka "nějak zjistila, že tam letíte a máte se prý stavit u ní"
já "tak ten byl dobrej" nebrala jsem to vážně, protože tohle by babička nikdy nenabídla.
Mamka "ale já to myslím vážně" zdůraznila.
Já "co?" dobře, asi jsem se spletla.
Mamka "byla strašně dotčená, že jsme jí o tom neřekli"
já "nevěděla jsem o její existenci přes osm let"
mamka "není tak špatná, slib, že se u ní zastavíte" zastávala se jí.
Já "no jo, promyslím to" provalila jsem očima nakonec.
Den před odletem**
Přišla jsem domů od Lindy asi kolem čtvrté a od té doby jsem se nezastavila. Nemám sbaleno, ještě strašně moc věcí a panikařící mamka pobíhající kolem, mi to taky neulehčuje. Dobře, tak to zase uklidníme, udělala jsem si seznam věcí, co budu potřebovat a řídila se podle toho.
Jak už jsem řekla, zdržíme se tam, takže sebou táhnu triliardu věcí, jen doufám, že splním váhovej limit. Zítra vyrážíme v deset do Prahy na letiště, tam se sejdeme s Kubou a o dvě hodiny později nám to letí. Strašně moc se těším. Kolem osmé hodiny večer moje panika končí, protože mám všechno ze seznamu nachystané a můžu jít spokojeně spát.
Před odletem**
Rychlou sprchu, pořádně najíst, odnést věci na chodbu, rozloučit se s rodičema a Tonym. To všechno jsem zvládla během jedné hodiny.
#really anonymous∞
ČTEŠ
youtuber člověk ?
FanfictionKdo vlastně jsem ? Jmenuji se Amelie ,příjmení zatím není důležité. Bydlím v malé vesničce na severu Moravy se svojí mamkou která bývá hodně v práci takže já často zůstávám sama doma. Ještě minulí rok bych řekla že jsem normální šestnáctiletá holka...