youtuber člověk ?

112-loučení,kino,posilovna

Ráno** 

Samozřejmě jsme zaspali, jinak by jsme to ani nebyli mi. Nechápu jak, ale během dvaceti minut jsme se stihli nachystat, jen nasnídat se budeme muset cestou. Naskládali jsme se do auta, vyzvedli Kovyho a frčeli jsme do Prahy. 

Na letišti jsme byli dříve než bylo v plánu a tak mě babička ještě i v posledních minutách své přítomnosti dokázala vytočit, kvůli mému oblečení. No tak nechodím na podpatcích a v minisukni, no a co. 

Konečně, moje záchrana byl ten rozhlas co volá cestující do letadla. Babička nás tedy zase opustila a my jí jen spokojeně mávali. Když zmizela z dohledu, spadl mi kámen ze srdce. Je to ode mě možná hnusné, ale ona mě vážně v posledních dnech jen deptala. 

Kuba "pojďme rychle, než si to rozmyslí" 

já "za to půjdeme do pekla" 

Roman "hlavně když tam nebude ona" sdílel náš názor.

Kovy "to byla vážně tvoje babička?" pořád nechápal.

já "nenazývala bych ji přímo babičkou, ale jo občas si na něco takového hraje" 

Roman "dobrá, tak já vás už opustím, nevadí?" 

já "jasně, jen jeď" plácla jsem ho do ramene.

Roman "kdyby něco, jsme na telefonu" dělal si starosti, jako by mi bylo pět.

já "je mi osmnáct" procedila jsem mezi zuby.

Roman "no jo, vždyť už jdu" 

já "zatím ahoj" rozloučila jsem se s ním.

Uteklo to rychle a byl čas se rozloučit i s Honzou a Kovym. 

Já "budeš mi chybět" mačkala jsem ho v objetí.

Honza "ty mě taky, potom si to vynahradíme, platí?" 

Já "jako včera večer?" šeptla jsem, aby to nikdo jiný neslyšel.

Honza "budu se těšit" 

Kovy "musíme jít, už nás volají" 

Honza "buď hodná jo?" 

já "vždyť víš, že to jinak neumím" 

Honza "myslím to vážně, dej mi na ni pozor" otočil se ke Kubovi. 

Kuba "ještě pět minut a to loučení bylo zbytečný, protože vám to uletí" 

Kovy "vážně musíme" 

já "a žádný školačky" 

Honza "slibuju, ozvu se hned jak dorazíme na hotel a budeme mít internet jo?" 

já "budu čekat, tak už běž" políbila jsem ho a poslala za Kovym. 

Kuba "a nedělejte tam ostudu!" volal na ně přes půlku letiště. 

Dívali jsme se přes to velké okno, jak letadlo vzlétá až dokud nezmizelo mezi mraky. Teda alespoň doufám, že to bylo jejich letadlo. 

Já "tak co máme na programu?" ptala jsem se, když jsme šli k jeho autu. 

Kuba "čekal jsem, že rozvrh budeš mít ty" 

já "viděl jsi mě se někdy řídit podle rozvrhu?" 

Kuba "a ty mě snad?" smál se.

já "super, tak co by jsi dělal normálně touhle dobou?" 

Kuba "je čas oběda"