youtuber člověk ?

67-Škola, záchody,Řepková

Honza „zdejchneme se?" zašeptal mi do ucha.

Já „nebudeme mít problém?"

Honza „problém budeme mít s mozkem jestli tady zůstaneme"

Rozhlédla jsem se kolem sebe a usoudila, že má pravdu. Procházeli jsme skoro přes celou školu, všude byla tma. Připomínalo mi to naší nedávnou procházku v sanarotce. Sedli jsme si na schody a povídali jsme si.

Po chvilce jsme slyšeli klapání podpatků, z chodby kterou jsme přišli. Raději jsme šli, aby nás dotyčná s podpatky neviděla. Jenže kam se chcete schovat ve škole na chodbě, Honza mě zatáhl na klučičí záchody s tím že tam nepůjde když je to ženská, jak jsme usoudili podle podpatků.

Jenže jsme se spletli. Začali se otvírat dveře, takže jsme se schovali až do kabinky, pro jistotu jsme se zamkli a doufali že nás nenajdou. Podle hlasů jsme poznali že to byl chlap a ta s podpatky byla nejspíš Řepková.

Řekněme že jsme je slyšeli při něčem co by studenti slyšet nikdy neměli. Obzvlášť když se jedná o starou vrásčitou Řepkovou. Chtělo se mi strašně smát, rozhlídla jsem se kolem a díra kterou by prosvítalo světlo z mobilu tady nebyla tak jsem ho rozsvítila a napsala tam „co budeme dělat?" a ukázala jsem ho Honzovi.

Odepsal mi „jakej chlap by na ni vlezl?!"

já „to je teď náš nejmenší problém nemyslíš?:D"

Sedla jsem si na zem co nejdál to šlo od záchodové mísy a snažila jsem se neposlouchat soulož naší milované paní učitelky. Honza si sedl vedle mě a rukou mi dal kolem ramen.

Jak se má člověk chovat když slyší takovéto věci?! Prostě jsme tam seděli, snažili jsme se nesmát nebo brečet a čekali, až to utrpení skončí. Dočkali jsme se a po pár minutách to utichlo a oni odešli. Chvílí jsme počkali a jen co jsme se ujistili, že tady už nejsou jsme oba propadli záchvatu smíchu.

Já „už nikdy, se nebudu schovávat na záchodech!"

Honza „řekni mi jakej chlap, jakej chlap je na tolik zoufalej, že vleze na Řepkovou?!"

Vrátili jsme se do tělocvičny, vypadalo to tam pořád stejně. Šli jsme za Davidem a ostatními kluky z jejich třídy.

Honza „tipněte si kdy s někým naposledy Řepková něco měla"

Martin „třicet let zpátky?"

Všichni na nás nechápavě koukali.

Já „no kéž by"

Honza „jsme byli na záchodě a ona si tam přitáhla nějakýho týpka tak jsme se schovali do kabinky a oni se tam normálně..."

David „co jste dělali na záchodech?!" prohlížel si nás takovým tím úchylným pohledem.

Honza "kluku! otevřít tajemnou komnatu asi!" reagoval na jeho úchylný pohled.

já „šli jsme se schovat, aby nás neviděla ty hovado!" smála jsem se.

Martin „a víte jistě, že to byla ona?" nechápal.

Honza „její krákání bych poznal i na druhé straně vesmíru!"

Já „byla to ona"

Honza „z toho budu mít trvalí následky"

Mates „bych tam chcípl smíchy!".

Nějaký mě zatím neznámí učitel zavelel, že se jde na stezku odvahy. Vylosovali jsme si z klobouku barvu svého týmu a následně jsme se tak rozdělili. Byla jsem žlutá a v týmu jsem byla s Anet, Martinem a nějakou holčinou, která se mi představila jako Sabina.

Mělo to probíhat tak, že budeme chodit po škole a sbírat lístečky s barvou svého týmu. Byli jsme už na řadě, tak jsme vyrazili. Martin, jako jediný kluk naší skupiny se ujal velení a určoval kam půjdeme. Vedl nás do jídelny a pak jsme procházeli třídy. Bylo to tam brutálně strašidelný.

Anet "jakýho idiota napadlo, že se na střední škole půjde stezka odvahy?!"

já "jů gratuluju!"

Anet "co?" nechápala.

já "tohle je třetí dlouhá věta jakou si mi kdy řekla!" zakřenila jsem se, protože Anet toho moc nenamluví.

Opravdu, sotva se vždycky pozdravíme a jinak vždy mluví Terka. Nasbírali jsme všech patnáct žlutých papírků, tak jsme se pomalu vraceli zpátky. Šli jsme po chodbě a před námi se rozsvítilo světlo.

Znejistěli jsme, ale všem se nám ulevilo, když se před námi objevila jiná skupina , nikoho jsem z tama neznala, ale byla jsem ráda že to nebyl třeba duch, minulého ředitele nebo tak něco.

O půl noci nás učitelé nahnali do spacáků s tím že už máme spát. Nenamáhali jsme se s hádáním že je ještě brzo a zalezli jsme do spacáků.

Stejně jsme si ještě tak hodinu povídali. Já jsem pak usnula, ale kluci byli vzhůru asi až do rána protože mě kolem čtvrté budili s tím že si jdou do automatu koupit pití, jestli nechci jít s nimi. Když už mě kvůli tomu vzbudili, tak jsem souhlasila.

Já „vážně je venku bouřka?!"

Honza „už tak hodinu, bojíš se?"

já „zatím ne, horší to bude až uslyším burácení"

Honza „pojď sem" přitáhl si mě k sobě a celou cestu mě držel, abych se nebála.

Když si koupili pití, rozhodli se, že si chtějí zahrát ping pong tak jsme šli do přízemí k ping pongovým stolům. Rozsvítili jsme světlo, abychom viděli a Mates s Davidem si hned začali pinkat. Já s Honzou a Martinem jsme si tam sedli a koukali na ně.

Martin „to je nuda, hrajte alespoň o něco"

Mates „kdo vyhraje dostane pusu od Amy?"

Honza „a ode mě facku" zasmál se.

David se podíval tázavě na mě a pak na Honzu. Honza se netvářil že by mu to moc vadilo.

Já „počkej, pusu kam?"

David „na tvář" usmál se.

Odsouhlasila jsem to a začali hrát. Venku se zahřmělo a já sebou cukla, tím jsem dala trošku Honzovi loktem do ramene.

Honza „co sem ti udělal?" začal se smát.

Já „promiň, zlato" začínala jsem se bát bouřky.

Kluci dohráli, vyhrál David. Radostně si poskočil a šel si ke mně pro odměnu. Dala jsem mu rychlou pusu na tvář zatím co na nás všichni koukali. Vrátili jsme se do tělocvičny, kolem osmé se začali probouzet první lidi.

Učitelky nám řekly že můžeme jít domů, že to uklidí ti co tu budou poslední, tak jsme se rychle sbalili a šli domů.

#really anonymous∞