youtuber člověk ?

196-děda,oslava,pravda

Po dlouhé době se nám ozval děda s tím, že pořádá nějakou oslavu. To by se dalo překousnout, jenomže ta oslava má být zvláštní v tom, že chce poznat rodinu tety Šárky, což zahrnuje i Lindu, její rodiče, několik tetiček, strýčků a Honzu. Samozřejmě mě napadlo, že tam Honza možná vůbec nebude, ale Linda mě přesvědčila o opaku, prý tam budou všichni. 

Moje účast tam je prý taky povinná, což mě zrovna moc nepotěšilo. Myslím, že bych tam ani nejela, kdyby se Kuba nenabídl, že pojede se mnou. Tedy se mnou, mamkou, Romanem a Toníkem. 

Den odjezdu** 

Mamka "ty ještě spíš?!" zhrozila se, když mě uviděla ještě se válet v posteli. 

Já "proč ne?" 

Mamka "za hodinu odjíždíme, co si oblékneš?" začala se mi přehrabávat ve skříni.

 já "oblečení?" 

mamka "co třeba tyhle?" vytáhla světlé šaty nad kolena. 

Já "šaty? Proč?" chtěla jsem jet normálně v pohodlném oblečení. 

máma "ať se za nás děda nemusí stydět" s úsměvem mi hodila šaty na kraj postele a odešla. 

Já "vsadím se, že děda bude v jeho klasickém tričku a teplákách" zabrblala jsem, ale raději jsem vstala a začala se chystat. 

Jestli je něco co nechci tak je to hádat se s mamkou na rodinné oslavě.

Kuba "neviděla jsi můj telefon?" přišel za mnou, když jsem se snažila si zapnout šaty. 

Já "na nočním stolku, pomůžeš mi?" zip na zádech jsem si sama zapnout nedokázala. 

Kuba "víš že tam bude, že?" narážel na Honzu. 

Já "vím" přikývla jsem.

Kuba "jsi s tím v pohodě?" zapnul mi šaty. 

já "ne, ale dřív nebo později bych se s ním stejně někde potkala" 

Kuba "budu tam s tebou" 

já "já vím Batmane" naposledy jsem se podívala do zrcadla a šli jsme dolů. 

Jeli jsme jedním autem, takže naše cesta byla jeden velký boj o místo. Roman řídil a mamka měla sedadlo spolujezdce, jenomže já s Kubou jsme se museli mačkat vzadu společně s Tonyho velkou autosedačkou pro mrňata. 

U dědy** 

Z auta jsme vystoupili naprosto rozlámání. Cestování autem doslova miluju, ale tahle cesta byla otřesná. Tak nějak jsem se protáhla a společně s ostatními účastníky našeho zájezdu jsem šla k vchodovým dveřím. Zvonili jsme, bušili na dveře, klepali na okna, ale nikdo nám neotvíral. Volali jsme proto dědovi a ten nám oznámil, že ta oslava nebude u něj doma ale v místní hospůdce. 

O hodinu později** 

Je tady už docela hodně lidí. Několik tetiček, strýčků, dokonce i pár dědových kamarádů z vesnice. Sedíme s Kubou u nenápadného stolu v rohu a cpeme se chlebíčky, zatím co ostatní vedou dost hlasitou debatu o nejlepším receptu na kyselé okurky. 

Myslím že to tady dlouho nevydržím, ne pokud nenabere jejich konverzace úplně jiný směr. Ať se dělo cokoliv, nemohla jsem z hlavy vyhnat myšlenku na Honzu, musela jsem pořád myslet na to, že ho uvidím. Hypnotizovala jsem proto každý pohyb u dveří a čekala, až se tam objeví on. 

Kuba "viděla jsi už tu poslední sérii?" mluvil o jednom seriálu. 

Já "myslím že ne" bez většího zájmu jsem mu odpověděla.