youtuber člověk ?

125-lampiony,zkoušky,strach

Tomáš "Linda jde taky?" opatrně se zeptal. 

já "nevím, proč?" 

Tomáš "není to teď mezi námi nejlepší" poškrábal se na zátylku. 

Já "o ničem mi neříkala, určitě to bude dobrý" pokusila jsem se ho uklidnit. 

Došli jsme k Macákům a otevřel nám Honza. 

Kuba "no ahoj miláčku" málem ho objal.

Honza "pane bože to to zase budu mít měsíc na talíři, už mu nikdy nedávej telefon" se smíchem a zároveň znechucením ho obešel a objal mě. 

Kuba "ségra nejde?" 

Honza "není jí prý dobře" pokrčil rameny. 

Kuba "tak můžeme jít?" 

Tomáš "neměl bych jít za ní?" ptal se mě. 

Já "no já nevím co jste si udělali, nechci vám do toho mluvit" 

Kuba "dneska se žádný rozchody nekonají, jdeš s námi" zase byl nad věcí. 

Tak jsme s Kubovým vedením došli zase zpátky k nám na zahradu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Kuba přijde s lampiony.

Tomáš "my zítra maturujeme a ty nás taháš ven kvůli lampionům?" chytal se za hlavu.

Honza "není nám pět" souhlasil s Tomášem.

Kuba "to jsou jiný lampiony, dělávali jsme to s našima, napíšete přání, zapálíte a pustíte na oblohu, mamka vždycky říkala, že si to tam přečtou andílci a přání nám splní, což je dost divný když nad tím tak přemýšlím" 

Já "náhodou, je to pěkný, máš tužku?" zastala jsem se Kuby.

Kuba "prosím slečno" podal mi černý fix. 

Já "no tak, teď už by jsme se to stejně nenaučili líp" 

Tomáš "takže pošleme dopis andílkům?" smál se. 

Já "nevím jak vy, ale u mě co se maturity týče, budu věřit i v Poseidona, když to pomůže" dopsala jsem své přání a podala fix Honzovi. 

Nakonec i Tomáš něco málo na svůj lampion napsal a přišel čas je vypustit. Kuba nám je jeden po druhém zapálil a my je naráz pustili. Byl to nádherný pohled. Chytila jsem Honzu i Tomáše za ruce a koukali jsme jak světýlka mizí na obloze. 

Kuba "je to lepší?" díval se střídavě na nás a na lampiony.

já "doufám" pořád jsem koukala nahoru. 

Když nám přání odletěli úplně z dohledu, šli jsme dovnitř a rozvalili se v obýváku na gauči. 

Mamka "neměli by jste jít spíše spát?" složila si ruce na prsou a snažila se tvářit přísně.

já "nejde to" pokrčila jsem rameny.

Mamka "maturita není konec světa víte to že?" prohlížela si nás. 

Honza "to sice ne, ale bylo by pěkný ji mít" 

Kuba "hele, dal jsem to já, dáte to i vy" taky nás uklidňoval. 

Já "asi si přece jenom půjdu lehnout, dneska se mnou už moc zábava nebude" vzdala jsem to.

Tomáš "taky půjdu domů" zvedl se z gauče. 

Honza "chceš abych..?" podíval se na mě. 

Já "klidně jdi, chápu to" políbila jsem ho a šla je oba vyprovodit. 

Z verandy jsem šla rovnou do postele. 

Kuba "spíš?" přišel po pár minutách. 

Já "ne, proč?" 

Kuba "zvládneš to levou zadní, učila jsi se na to několik dní, bude to v pohodě" 

já "někdy bych chtěla být optimistka jako ty" 

Kuba "začínám se červenat" zasmál se. 

Já "chceš mi pomoct?" 

Kuba "jasně, jak?" 

já "změňme téma, mluvme o hrách, filmech klidně i o holkách když bude nouze, ale už nechme zítřek být" 

Kuba "dobře, noo.. přemýšlel jsem, že si pořídím psa" 

já "jakého?" 

Kuba "to ještě nevím, ale připadám si v tom bytě sám" 

já "to znám, přesně z toho důvodu mi mamka s dědou dali Bonnyho"

Povídali jsme si hodně dlouho, snad o všem, až jsem konečně usnula.

Ráno**
Zvuk budíku byl dnes nepříjemnější než obvykle. Stejně jako všechno ostatní. Voda byla moc mokrá, oblečení barevný, vlasy zacuchaný, věci sami padali z rukou. Všechno bylo strašné a to jen kvůli blbé zkoušce. 

Nejedla jsem, neměla jsem chuť. Jediné co jsem chtěla bylo jít do té místnosti a mít to už za sebou. Mám tam být v deset, je půl deváté, dost času na všechno. Zatím co se mi Kuba válel na gauči, já jsem běhala po domě jako splašená žába a hledala moji oblíbenou košili. 

Povedlo se, našla jsem ji, ani nepotřebovala vyžehlit. Převlékla jsem se, upravila vlasy, něco málo zakryla na obličeji a neustále přešlapovala z místa na místo. 

Kuba "uklidni se" koukal na mě pobaveně. 

Já "uklidním se až to budu mít za sebou" rozhazovala jsem rukama.

Kuba "chceš už jet?" 

já "za třicet minut tam mám být" 

Kuba "tak pojď, jedeme" zvedl se z pohovky a šli jsme dolů. 

I mamka s Romanem mi popřáli štěstí a nasedli jsme do auta. Čím víc jsme se blížili ke škole, tím větší chuť jsem měla vyskočit klidně i za jízdy z auta a utíkat opačným směrem. 

Já "rozmyslela jsem si to" začala jsem panikařit, když Kuba zastavil na parkovišti před školou. 

Kuba "co?" 

já "bez maturity se dá taky žít ne?" 

Kuba "půjdeš tam i kdybych tě tam měl dokopat" podíval se mi do očí, myslel to vážně. 

Dobře Amy, uklidni se. Nic to není. Ty lidi znáš, jsou to tví učitelé, bude to v pořádku. Jo, bude to v pohodě, o nic nejde. Lhala jsem sama sobě. Prošli jsme školou až na chodbu před onou místností, kde už byl i Honza. Hned jsem mu vklouzla do náruče a nehodlala jsem se ho pustit. 

Honza "celá se třeseš" pevně mě stiskl. 

Kuba "musíš se uklidnit" 

já "co Tomáš?" 

Honza "ráno byl s Lindou, nevím asi šla s ním" 

já "zvládá to?" 

Honza "dejchá a dokáže plynule mluvit, snad jo" 

já "já vám říkám, jestli to dáme všichni, tak odjedeme na týden, co na týden,.. Minimálně na měsíc do Ameriky a budeme spát každou noc v jiným městě" 

Kuba "no tak tohle bude sranda" 

Honza "ale nejdřív se opiju tak, že budu mimo minimálně dva týdny a vůbec, koupím si auto". 

Z oné místnosti vyšla naše spolužačka se kterou se moc neznám a netvářila se dvakrát nadšeně, což mi na sebevědomí nepřidalo. No, už jsem ale byla na řadě, takže jsem ani neměla moc čas, o tom přemýšlet. 

Vešla jsem tam a slušně pozdravila všechny profesory. Vytáhla jsem si otázku a snažila se ji zpracovat. Připadalo mi to jako věčnost a můj mozek byl jako zpomalený film. Tak dobře, nádech, výdech, tohle zvládnu. Vypnula jsem a všechno bylo pryč, myslela jsem jen na tuhle otázku a věci s ní spojené.    

#really anonymous∞