youtuber člověk ?

189-útěk,Kuba,Katka

Doma** 

Bez pozdravu s rodinou nebo čehokoliv jiného jsem se odebrala rovnou k sobě do pokoje. Odhodila kabelku na pohovku a skočila do postele. Hned co jsem to udělala, ozval se můj telefon. Nevím kdo mi volal, nebo jak moc důležité to bylo, ale je mi to jedno. 

Rovnou jsem telefon vypnula, vím že by se mi dříve nebo později snažil dovolat. Ležela jsem tam a zírala do stropu. Jen já a moje myšlenky. Myšlenky jako například.Vážně mi to udělal? Jaká holka mu stála za to, zničit fungující vztah? Jasně, měli jsme pár krizových situací, ale vždycky jsme to zvládli. Spolu. 

Asi funguji jako nějaký magnet na podvody. Nejdřív David a teď i Honza? Co to znamená pro mě? Nejpodivnější je fakt, že nebrečím, vůbec. Nebrečela jsem, když mi to říkal, nebrečela jsem, když jsem šla domů, ani teď se mi nechce brečet. Ani slzička. 

Bolelo to, hodně to od něj bolelo, ale brečet se mi nechtělo. Ozval se otravný zvuk zavrzání dveří, když někdo přichází. Přestala jsem proto zkoumat strop a podívala se na moji návštěvu. 

Já "ty vždycky zůstaneš zlato, pojď ke mě" dala jsem mu po dlouhé době povel, aby si lehl ke mě na postel. 

Tulila jsem se k Bonnymu a zírala pro změnu do zdi. Po chvilce dveře ale zavrzali znovu. 

mamka "kolikrát jsem si říkala abys ho netahala do postele když už musí být v domě" připomněla mi její pravidlo, které jsem stejně vždy porušila. 

já "je to moje postel" protestovala jsem. 

Mamka"volal Honza, prý se ti nemůže dovolat, řekla jsem že se mu ozveš" 

já "super.." zabrblala jsem. 

Máma "stalo se něco?" 

já "ale ne, pojedu na pár dní do Prahy nevadí?" 

máma "jasně že ne, ke Kubovi?" 

já "jo, kam jinam" pokrčila jsem rameny.

máma "kdy jedeš?" 

já "za hodinu nám to jede" 

mamka "nám?" 

já "Bonny jede se mnou" 

mamka "vážně je všechno v pořádku?" 

já "v naprostém" zalhala jsem, jinak by mě nenechala odejít. 

Už se nevyptávala a nechala nás samotné. Zavolala jsem Kubovi, abych tam nejela zbytečně. Snažila jsem se ignorovat zmeškané hovory i zprávy od Honzy a prostě zmáčkla to zelené tlačítko. 

Kuba "tady orel" 

já "může se poštolka zastavit na pár dní?" 

Kuba "jasně, stalo se něco?" 

já "ne, vlastně jo, ale neřeš to, řeknu ti to potom" teď už jsem to nechtěla rozebírat. 

Kuba "tak jo, kdy přijedeš?" 

já "v devět budeme v Praze" 

Kuba "okey, počkám na nádraží, zatím se drž" 

Hned jsem vstala a naházela do menší cestovní tašky potřebné věci a oblečení. Na nádraží jsme dorazili akorát, vlak zrovna přijížděl, takže jsem nám našla volné místo a pokračovala v zírání do nikam. 

Vlastně jsem do toho byla hodně zabraná a ani bych si nevšimla, že už jsme na místě, kdyby mě neoslnilo světlo z nádraží. Vystoupila jsem i s Bonnym z vlaku a vyhlížela Kubu. Tady nebyl, určitě bude venku. Vyšla jsem na parkoviště, kde obvykle čekává a byl tam i tentokrát.