youtuber člověk ?

149-letiště,letuška,generátor

Na letiště nás veze Tomášův táta, mají mě vyzvednout každou chvíli. Mezi tím mi mamka ještě na poslední chvíli dává přednášku o tom, jak se nezabít a tím kazí naše poslední společné okamžiky. 

Já "mami dost, nejsem malá" zastavila jsem ji, i když vím, že to myslí dobře. 

Mamka "vždyť už mlčím" došlo jí, že už mi to několikrát říkala, takže je to zbytečné. 

Oknem jsem viděla zastavovat auto Tomášova táty u nás před domem, tak jsem se s mamkou naposledy rozloučila a šla i s Kufrem, taškou a Bonnym do auta. 

Tomáš "těšíš se?" objali jsme se na uvítanou. 

Já "a ty snad ne?" usmála jsem se a pomohla mu dát moje věci do auta. 

Zmáčkli jsme se s Bonnym na zadní sedadlo a jeli do Prahy. S ostatními se sejdeme až na letišti. Museli jsme jet dvěma auty, aby jsme se se všemi věcmi vlezli. 

Na parkovišti před letištěm**

Linda "jste tady!" rozběhla se směrem k nám a radostí mě objala. 

Já "nečekaně" zasmála jsem se. 

Honza "ta je moje" změřil Lindu pohledem a taky mě objal. 

Linda "a Kubu máme kde?" 

já "teď mi psal, že už je někde u vchodu" 

Rozloučili jsme se s Tomášovým tátou a šli ke vchodu. Nasadila jsem Bonnymu kožený náhubek a uvázala ho na vodítko, aby nás z letiště nevyvedli. 

Linda "tamhle je!" ukázala prstem k automatu na kávu. 

Všichni jsme se tam podívali a opravdu tam byl Kuba i s Baddym. Šli jsme k nim a ty dvě psiska začali strašně vyvádět. Chtěli si hrát a tak jsme je museli trošku uklidnit. Rozhodli jsme se, že si půjdeme dát zkontrolovat zavazadla a tak už teď, aby jsme potom nemuseli stát tu dlouhou řadu. 

Bonny s Baddym budou ve svých klíckách v prostoru pro zvířata, dali jsme jim nějaké prášky na spaní, co nám dal veterinář, tak snad to tam zvládnou. Zavazadla jsme měli odbavené, takže jsme se mohli přesunout k naší kontrole. 

Dost jsem se modlila, že nebudu pípat, protože nesnáším ty podezíravé pohledy ostatních lidí. Povedlo se, já prošla v bez problémů, Linda taky, Tomáš za ní, ale zaseklo se to u Kuby. Ten přístroj začal blikat a pípat jako o závod. 

Přišel k němu jeden ztěch pánů v černém a kontroloval ho tím přístrojem detailněji. Nakonec zjistili, že pípal kvůli přezce u opasku. Nechal ho projít znovu a už to bylo v pořádku. Po něm byl ale na řadě Honza a ten se tam tedy zdržel. 

My jsme stáli opodál a celou situaci se smíchem pozorovali. Nejdřív měl v kapse sluchátka, na druhý pokus našel v jiné kapse flešku a na po třetí opasek stejně jako Kuba. Ten pán co ho prohledával z něj měl opravdu velkou radost. 

V letadle** 

 Sedím mezi Kubou a Lindou a Honza s Tomášem jsou v řadě za námi. Linda si vyprosila místo u okna a Kuba už prostě neměl na výběr. 

Kuba "tohle tady má tak vyset?!" prohlížel si pochybně jeho bezpečnostní pás. 

Já "zase se bojíš?!"  

Kuba "nebojím se! Jen to nemám rád, to je rozdíl" hrál tvrďáka. 

Většina míst v letadle už byla plná a slovo si vzala letuška s mikrofonem. 

Letuška "dámy a pánové, vítejte na palubě. Jsem Karolína Horáčková a budu tady pro vás, po celou dobu letu." slyšeli jsme ji, ale přes ostatní sedadla jsme neměli šanci ji vidět.

Kuba "co?" vystrčil hlavu vyděšeně do uličky a hledal odkud jde ten hlas. 

Linda "uklidni se, za pár hodin jsme tam" 

Kuba "Karolína?!" dál hledal v uličce. 

Letuška "každé sedadlo je vybaveno bezpečnostními pásy, poprosím vás aby jste je měli během startu řádně zapnuté a doporučuji je mít zapnuté po celou dobu letu" 

já "co tam hledáš?" strčila jsem do něj, aby nás začal vnímat. 

Kuba "to nic" zamrkal, protřel si oči a zase se vrátil celým tělem na sedadlo. 

Poslechli jsme si všechna varování a pokyny letušky a čekali na start, nebo v případě Kuby, na smrt. Sedadla se pod námi zachvěla a než vyděšený Kuba stačil cokoliv říct, byli jsme ve vzduchu. Letušky začali obcházet cestující a přijímali objednávky na pití či jídlo. 

Kuba "no bezva" skrčil se na sedadle, když viděl přicházet jednu z letušek k nám. 

Linda ho nechápavě pozorovala a já se snažila rozhodnout, co si dám k pití. 

Letuška "máte přání?" usmála se na nás a pak přejela pohledem na Kubu. 

Linda "já zatím ne, děkuji" odmítla slušně. 

Já "je ti dobře?" zamávala jsem Kubovi před obličejem. 

Doslova zíral na letušku a ona na něj, bez mrknutí. Prostě mlčeli a koukali na sebe s kamennou tváří, dokud jsem je nepřerušila. 

Letuška "Jakube?" vydechla nakonec s úsměvem. 

Kuba "už je to dlouho" Taky se usmál, ale tenhle způsob úsměvu jsem u něj ještě neviděla. 

Letuška "hodně dlouho" souhlasila. 

Kuba "nenapadlo by mě že.." 

letuška "se ještě někdy uvidíme?" doplnila ho. 

Kuba "jo, umh, Amy a Linda kamarádky, vzadu mají kluky a tohle je Káťa, stará... kamarádka" seznámil nás. 

Káťa "zas tak stará nejsem" praštila ho do ramene. 

Kuba "chtěl jsem se zeptat, jak se ti daří, ale vidím že jsi spokojená" 

Káťa "za týden tady končím, vracím se domů, nestěžuji si, ale co ty? Myslela jsem, že se bojíš létat" 

Linda "nebojí se" zapojila se do rozhovoru. 

Já "jen to nemá rád" doplnila jsem ji s uchechtnutím. 

Kuba "ha-ha-ha srandy kopec zase" nelíbilo se mu, že se bavíme na jeho účet. 

Káťa odešla obsloužit i ostatní pasažéry, ale slíbila Kubovi, že se za námi ještě zastaví. Když byla z dohledu, chtěli jsme vědět, kdo přesně to byl. Kubovi se do toho nechtělo, ale nakonec jsme z něj vytáhli,že Káťa byla jeho první holka, jakože ta první holka, ta na kterou se nezapomíná. 

Předpokládala jsem, že se během letu ještě prospím, ale nešlo mi usnout. Když zbývala asi hodina do přistání, letadlo mělo menší turbulence a já myslela, že Kuba vyskočí za letu z okna. Oběma rukama pevně svíjel opěrátka jeho sedadla a měl pohled, jakoby měl každou chvíli umřít. 

Tomáš "slyšeli jste to? Prý nám odešel nějakej generátor" naklonil se k nám zezadu a schválně provokoval Kubu. 

Kuba "jakej generátor?!" vykulil oči. 

Honza "už tam běžela asi třetí letuška, to opravit" přidal se k němu. 

Kubův smrtelný pohled se prohluboval a vypadal vážně jakoby byla smrt nevyhnutelná. Jako na zavolanou z letadla vycházeli divné zvuky, takže to jejich lež o generátoru jen potvrdilo. 

Tomáš "no a je to tady" práskl si rukama do stehen. 

Linda "není to vtipný, však počkejte až budeme padat doopravdy" zastala se Kuby. 

Já "má pravdu, nestrašte" taky jsem souhlasila. 

Zbytek letu jsem jen doufala, že Kuba nebude mít srdeční zástavu. 

#really anonymous∞