youtuber člověk ?

81-koně,píp,....

O tři dny později**

Konečně mamka domluvila ustájení koní, takže je sem zítra převezou. Nedokážete si představit, jak mi ježdění chybí. Prostě jen tak si vyjet na koni a alespoň na chvíli vypustit z hlavy každodenní starosti.

Zmínila jsem se o tom před Lindou a ona řekla, že by šla se mnou. Zítra ráno tedy vyrážíme s Lindou a Bonnym ke koním. Mamka by jela taky a ráda, ale Roman i já jsme jí to zakázali kvůli miminku. Teď je asi jedenáct hodin a já jdu konečně spát.

Ráno**

Spala jsem asi do desíti, u mě naprosto normální čas na vstávání. Umyla jsem se , převlíkla, najedla, vzala věci ke koním, uvázala Bonnyho na vodítko a vyrazila jsem k Lindě. Otevřela mi už oblečená a nachystaná, tak jsme mohli ihned vyrazit.

Autobusem jsme dojeli k místnímu jak to nazvat, prostě to místo kde jsou zvířata a ohrady. Přišli jsme na místo a hned u brány si nás všimla paní sedící na koni.

"Ty budeš Amélie že?" volala na nás z dálky.

já "ano, měli by jsme tady mít s mamkou ustájené koně"

paní "těší mě, jsem Dáša, Elis s Chuckem jsou tam na louce, nevěděla jsem jestli přijdeš tak jsem je pustila" ukázala směrem k ohradě.

já "dobře, díky"

Dáša nám jen zamávala a my se vydali tím směrem, jak nám ukázala. Bylo tam asi osm koní a mezi nimi se pásli i ty dvě zlatíčka. Vešli jsme tam a já si je oba zavolala. První se našim směrem rozběhla Elis a chvíli po ní i Chuck.

Vyhřebelcovali jsme je a osedlali, mezi tím jsem Lindě říkala základní instrukce, jak nespadnout. Možná jsem ani nemusela, protože z ní pak vylezlo že když byla menší taky jezdila. Vysedli jsme na koně a vedli je někam po louce.

Rozhodla jsem se, že Elis trošku unavím. Řekla jsem to Lindě, dala povel Bonnymu ať zůstane a pobídla jsem jí ke klusu, cvalu a nakonec i k trysku. Chvíli jsme tryskali po zmiňované louce, ale pak sebou Ess škubla a já letěla dolů.

...

Jsem na hokejovém zápase, fandím našemu týmu, zápas vyhráli a já čekám na Davida. Už vyšel ze šaten Dan, jen jsme se pozdravili, šel totiž za svou holkou. Sluší jim to spolu, mám vždycky radost když jsou mí kamarádi šťastní.

Někdo mě chytl kolem pasu, "co podnikneme?" ptal se.

Byl to David, otočila jsem se k němu čelem a dala mu pusu...

....Píp....píp....píp....píp....píp....

Slyšela jsem tenhle otravný zvuk a všechno mě bolelo, ale nevadilo mi to tolik jako ten zvuk.

Píp....píp....píp....píp....píp..

Co se stalo? Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to, zase jsem usnula. Jsem v autě s mamkou, všude kolem mě jsou kufry a tašky s našemi věcmi.

Stěhujeme se od táty, nechápu to, ale mamka říká, že je to v pořádku. Pochopím to prý až budu starší...

píp....píp....píp....píp....píp..

Tak dost vypněte to někdo! Mám chuť to zakřičet, ale nejde to. Tentokrát to ale není obyčejné "píp...píp.." slyším mezi tím i hlasy! Jeden ženský a dva mužské, nejspíš. Všechno je strašně rozmazané a zvuky splývají dohromady.

"Jak je na tom?"

Jasně! Je to mamka!

"Mami, jsem v pořádku!!" křičím, ale marně, neslyší mě.

A ten další hlas říká "utrpěla vážná zranění hlavy, musíme jen čekat až se probudí" to mluvil asi doktor.

Cože? Jsem v nemocnici?! Co se to děje?! Hlas se dlouho neozýval, už jsem myslela, že se mi jen zdál.

Doktor "měli by jsme jí nechat odpočívat"

Konečně se ozval i třetí hlas "můžu s ní ještě chvíli zůstat?" řekl byl mi povědomí, znám ho, jen si vzpomenout.

Už bylo ticho jen něco bouchlo, asi dveře.

Neznámí hlas "Krásko, co mi to děláš? Musíš se probudit, co bych bez tebe dělal? Kdo by do mě bezdůvodně vrážel ve dveřích ?Čeká nás Anglie a další společné léto, miluju tě! Tohle musíš zvládnout!" hlas jsem pořád nepoznávala, ale podle jeho tónu bylo poznat že chybí kousek k tomu, aby se rozbrečel.

Bylo mi ho líto chtěla jsem otevřít oči a říct mu že je všechno v pořádku, ale nejde to. Zase se otevřeli dveře, teda alespoň podle zvuku.

"Měl by jste jít, musí odpočívat" řekl mladý ženský hlas.

Dveře se zase zabouchly a už tu bylo jen ticho a tma. Ticho , tma a ten otravný zvuk "píp....píp..." Bože ať ten zvuk už přestane!...

..jdu po chodbě s Bonnym, jako vždy, ale tentokrát do někoho vrazím. Najednou se ocitnu v posteli a s někým si píšu *dobré ráno krásko, jak si se vyslala?:3* krásko? Cože?! Jsem z toho všeho kolem zmatená a unavená, moje hlava jakoby nebyla moje, dělá si co chce ...píp...píp....píp....píp..

Pohled Gejmra (Kuby)**

Už je to týden co je Amy v nemocnici, spadla z koně a poranila si při tom pádu hlavu. Musela na operaci a teď je v umělém spánku. Je na tom hodně špatně, přijel jsem hned ten den, co byla na operaci a od té doby skoro bydlím u ní doma.

Její mamka je na tom psychicky špatně a ke všemu je těhotná. Spávám v pokoji pro hosty a snažím se jí spolu s Romanem pomáhat. Je to zvláštní, ale Roman není tak špatný jak se nám na začátku zdál, má je obě rád a už i já s ním v pohodě vycházím.

V nemocnici jsem s ní každý den, skoro se od Amy nehnu.Všichni jsme pořád s ní a máme o ni strach.Doktoři mě k ní nechtějí tak často pouštět, ale já s ní musím být.

Honza s nikým nemluví, párkrát jsem ho potkal v nemocnici, vypadal jakoby celé noci nespal a sotva mě pozdravil. O Lindě ani nemluvím, byla u toho, když Amy spadla a dává si to za vinu. Všechno je tady bez ní rozbité, a bez života.

Jdu teď od Amy z nemocnice, musím ještě vyvenčit Bonnyho. Došel jsem k ní domů a zrovna tam byl i Honza.

já "čau"

Honza "byl jsi u ní?"

já "jo"

Honza "a?"

Já "pořád nic" ani jeden z nás toho moc nenamluvil.

Bylo tam ticho, jen jsme seděli a koukali do země.

Honza " co když se neprobudí?" zařval a hodil telefonem co držel v ruce o podlahu.

já "kdy jsi naposledy spal?" snažil jsem se vyhnou odpovědi.

Honza "spánkem jí nepomůžu.

já "a tím že se složíš protože nespíš jo?"

Snažil jsem se s ním nějak mluvit, vážně byl hodně na dně a nevěděl co dělat. Bavili jsme se o všem možném, pokoušel jsem se ho přivést na jiné myšlenky.

#really anonymous∞