Tajemství ze zoo

117. Je to tady

Adam pozoroval Aničku a bylo mu jasné, že dnešní noc už určitě nestráví doma. Teď si v aplikaci zaznamenala další kontrakci a otočila se na něj. "Lásko už asi není na co čekat, protože začínají být pravidelné." Adam jí jemně políbil do vlasů a pak jí pomohl vstát. "Anni miluju tě a všechno bude v pořádku neboj jsem tady s tebou." "Měli bychom dát všem vědět, protože musí být v obraze." Adam přikývl a okamžitě ještě po cestě dolů ze schodů vytočil dědu. Věděl jistě, že ho telefonát vzbudí i když bude spát, ale musel být vzhůru, protože jakmile došli dolů už jim šel naproti zabalený do svého oblíbeného županu. "Dědo je to tady a já potřebuju, aby jsi dal vědět lidem z práce, ostatní zařídíme z auta." "Dobře chlapče já to zařídím a Aničko dávejte mi na sebe všichni pozor." "Neboj dáme." Sid objala dědu a nechala se od Adama posadit do auta a hned vytočila mámu. Vzala jí to hned po druhém zazvonění. "Holčičko je všechno v pořádku?" "Mami jsme na cestě do nemocnice, kontrakce už jsou pravidelné. Průběžně vám dáme vědět jak se to vyvíjí." "Sid moc na vás budeme myslet a já to jdu hned říct mámě." Sid se musela usmát nad představou jak táta vpadne k babičce do ložnice, aby jí to řekl. "Mám vás ráda." "My tebe taky zlatíčko." Sid ukončila hovor a ještě rychle zavolala Raulovi a pak ještě Edovi. Všechno šlo tak jak to měli naplánované a teď jen dojet v pořádku do porodnice.

Adam byl vlastně rád, že je skoro půlnoc, protože cesta byla prázdná a tak byli v Hradci v nemocnici skoro přesně za půl hodiny. Po cestě ještě volal na příjem, protože tak byli domluvení. Bylo totiž potřeba k porodu dvojčat víc personálu než normálně. Jakmile přijel ke vchodu už tu na ně čekal lékař a sestřička s vozíkem. Pomohl Aničce si sednou a jel zaparkovat. Čekali na něj u výtahu a tam si taky Aničku zase přebral a dostali se během chvilky na oddělení. Už tu bylo dost rušno a všichni čekali co se bude dít. Nakonec Anička ležela v přijímací ordinaci a na monitoru sledovali jejich miminka. Ultrazvuk potvrdil, že jsou obě miminka správně hlavičkou dolů. Podíval se na Aničku a ta se na něj usmála. Sid se snažila soustředit na tlukot srdíček, ale přišla další kontrakce a monitor to díky sondě na břiše krásně ukázal. Teď se na ni lékař otočil. "Tak všechno je jak má být a připravené, je dobře, že jsme měli čas všechno zkontrolovat a teď už vás vezmeme na porodní pokoj." "Dobře bála jsem se jen jesli zůstanou správně otočení." "Hlavní je vždycky první prcek druhého bychom když tak otočili, nebo se většinou otočí už sám jakmile tam nemá sourozence." Sid se nachala Adamem doprovodit na porodní pokoj převlékla se. Zatím mohla chodit a bylo jí to příjemnější než ležení. Adam jí statečně podpíral a hlavně ji neustále opakoval jak jí miluje. Nakonec se kontrakce začali zrychlovat a to už nepomáhalo skoro nic.

Adam si dělal starosti, protože Anička teď doslova trpěla v malých intervalech a on ji krom svojí přítomnosti nemohl nijak pomoct. Nakonec jí praskal voda a to byl signál, že už se blíží do finále. Teď jí prohlédla porodní asistentka a okamžitě zavolal ostatní. "Tak paní Hrušková už to bude, hlavička už je skoro venku. Teď budu potřebovat, aby jste se soustředila." Sid se snažila vnímat co jí říkají, ale hrozně to bolelo. Naštěstí měla Adama u sebe a ten jí podpíral a hlavně ji držel za ruku. Nakonec bylo v pokoji opravdu rušno a během deseti minut se pokojem rozezněl pláč jejich syna. Byl drobný, ale moc krásný a na chvilku jí ho přidrželi blízko, aby mu mohla dát pusu. Adam sledoval jak se lékaři a sestry starají o malého a zároveň byl čas přivést na svět ještě jeho sestřičku. Anička se zdála tak moc unavená, ale nakonec pár minut po bráškovi vykoukla na svět i jejich holčička. Sid se s láskou dívala na malou krásnou holčičku se světlými vlásky. Byla přesným opakem svého brášky, který měl hlavičku plnou tmavých vlásků. "Miláčku jsi úžasná a jsou tak nádherní, moc tě miluju." "Taky tě moc miluju a jsou v pořádku? Moc bych si je chtěla pochovat." Sid chtěla mít miminka hned u sebe, ale věděla moc dobře, že hlavní je teď jejich bezpečí a zdraví. Nechala tedy lékaře, aby se o ně postarali. Mezitím se lékaři a porodní asistentka postarali taky o ní. Během dvaceti minut už si mohla pochovat obě svoje děti. Byli drouboučké, ale tak moc krásné. Adam jí objímal a jemně hladil obě děti. Teď byli rodina a to pro byl největší zázrak.

Adam se díval na svoje děti v náručí jeho životní lásky a tenhle okamžitě si bude pamatovat už na vždycky. Teď k nim přišla lékařka z dětského oddělení. "Nemusíte se bát, obě miminka jsou v pořádku a mají se čile k světu. Jsou drobní, ale to je v tomto týdnu a u dvojčat běžné a určitě to brzy doženou. Budeme je teď jen víc hlídat a vás samozřejmě taky." "Děkujeme moc." Sid se s láskou podívala na svoje malé poklady a pak měli možnost být spolu chvilku sami. Věděla, že pokud vydrží alespoň do teď už by nemuseli jít ani do inkubátoru a zatím to tak opravdu bylo. Dýchali oba bez problémů sami a to bylo nejdůležitější. Určitě je budou hodně kontrolovat, ale teď je měla u sebe a hlavně měla u sebe Adama. "Anni moc ti děkuju jsou tak nádherní. Jsi tak statečná a tolik tě miluju." "Bála jsem se, ale teď jsem šťastná. Mám tyhle dva malé zázraky a hlavně mám tebe." Adam se usmál a dal jí pusu. Pak ji objal a díval se jak si ti dva hoví na mamince a dívají se na něj. Byli dokonalý a on děkoval bohu, že jsou všichni tři v pořádku. Nakonec si sestřičky vzali děti, aby je nechali pro jistotu na chvilku na vyhřívaném lůžku než převezou Aničku na její pokoj už na oddělení. Měli domluvený nadstandardní pokoj už od příjezdu a tak tady mohl být zcela neomezeně. Obě děti teď odpočívali každý ve své postýlce na vyhřívané podložce, aby se jim pomohlo s termoregulací. Anička byla opřená o něj a oba prostě jen seděli drželi se za ruce a dívali se na ty dva úžasné malé zázraky.