Taehyung on ice - Vkook

19.

„Jungkooku, co to máš za flíčky?“ Abych vás uvedl do děje, právě sedím a vychutnávám si svou poslední snídani se svou rodinou, zatímco po mne všichni pokukují, hlavně po mém krku.

„O tom jsi snad nikdy neslyšel?“ Odfrkla si Hyo a houpala svýma nožičkama, při tom hloupě koukala na Jimina a kroutila hlavou nad jeho otázkou.

„Takzvané znaménka lásky, neslušně řečeno, cucfleky. Tvoří se-“ Poskočila na židli poté, co Namjoon hlasitě třískl do stolu.

„Teď se to nehodí! To tě neučili slušnému chování?“ Hyo si něco zamumlala pod nosem a v tichosti dál jedla svou snídani.

Pohled se mi přesunul na anděla sedíc naproti mne. Zkoumavě pozoroval každý můj pohyb a mrknutí. Kopl jsem ho pod stolem, aby s tím přestal. Velmi mne znervózňoval jeho pronikavý pohled.

Věnoval mi šibalský úsměv a potom jedl dál. Zmetek.

Po mé poslední velmi vychutnané snídani jsem se odebral do mého pokoje, kde už bude pravděpodobně vše zabalené a dávno přichystané.

Vešel jsem do prázdného pokoje. Smutek, chladnost, prázdnota. Přesně tak působil. Můj velký okenní parapet, na který jsem nejraději sedával s Jiminem, byl touto dobou jen obyčejný, bez velkých polštářů, bez huňatých deček. Ukápla mi slza. Jak absurdní, že? Pokojík, ve kterém jsem strávil celé své dětství, hrál si na zemi s mými oblíbenými hračkami, až přes svou pubertu, kde jsem tady probrečel celý svůj čas.

Nebo se bezhlavě učil nudnou etiketu. Smutně jsem se usmál a prošel se po pokoji. Koupelna už byla taky prázdná. Přejížděl jsem bříšky prstů po nábytku a vybavoval si všechny vzpomínky, které se tu stihly udát, včetně té nejnovější vzpomínky která se stihla udát v mé již převlečené posteli. Vlastně už ani nebude má.

Byl čas. Hlasité kroky Taeho drahých bot se začaly rozléhat, když vešel. Nemohl jsem zastavit tichý pláč.

Otočil se ke mně a lítostivě se usmál. „Ty jsi takové mé malé trdlo, viď?“ Začal mi palcem stírat nově vycházející slzy z mých očí. Jenže stále se našly další a další.

Takto jsme tam stáli několik dalších minut. Své tvářičky jsem si podpíral o Taehyungovu dlaň a nepřestával plakat. Jsem opravdu citlivka.

„Je čas jít,“ odtáhl se.

„Já vím,“ naposledy jsem se porozhlédnul po celém pokoji a s posledním zabouchnutím odešel ruku v ruce s Taem.

Když jsem oplakal ztrátu mého pokoje, teď budu plakat ze všeho nejvíce. „Matko,“ přiběhl jsem k ní a co nejpevněji ji objal. Bez ohledu na vychování, zda se to sluší nebo ne. Konečně bylo mezi námi něco naprosto přirozeného. Takto jsme všichni skončili oplakávání těch druhých.

„Jimin-ssi, zlatíčko moje,“ vzlykal jsem z plného hrdla. Ten mi tam bude vždy chybět. „Slibuji že si tě někdy vezmeme aspoň na dva týdny k nám, co říkáš?“ S uplakaným obličejíkem mi přikývl.

„Hyo, ty malá dračice, koukej poslouchat své rodiče. Mám tě moc rád,“ s radostí mne objala nazpátek. „To si piš,“ zašeptala mi do ucha.

Tae se se všemi také rozloučil, ale logicky to neoplakával. Služebné mi nabízely kapesníčky na vysmrkání z jemné látky, které jsem hned přijal.

Nastoupil jsem do kočáru, v jehož kufru byla naše zavazadla. Zavřeli za námi dveře a já s brekem mával nazpátek. Jaký bude nový domov? Co když to bude jako kdysi? Co když strávím další polovinu svého života nudou. Blbost, vzpomeň si na slova Taeho.

'Já vím, asi to nebude taková zábava jako tady u vás, ale slibuji, že se ti budu snažit věnovat co nejvíc.' Přehrávalo se mi v hlavě stále dokola jako kolotoč.

Ze všeho přemýšlení jsem se ponořil do hlubokého spánku, koneckonců, je to dlouhá cesta.

~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥