Taehyung on ice - Vkook

126.

„Asi umírám,“ popotáhl Taehyung. Byl opravdu nemocný, měl červený a odřený nos od smrkání. Jen jsem protočil oči a dal mu další lžíci medicíny, kterou měl Taehyung tak velmi rád. Opět se kysele zatvářil, když na jazyku pocítil tu chuť. Pousmál jsem se. Ležel v posteli, zahalen až po krk peřinou a vypadal, že chce každou chvíli opustit tento svět.

„Mami“ zatahal mne Taehyun a očima koukal na tu lahvičku, jako by ji chtěl celou vypít. Jsem rád, že už se rozmluvil i když mluví jen heslovitě. Netoleroval jsem mu výrazy typu 'matko'. Zní to otřesně.

„Ah, to nemůžeš vypít, jsi zdravý,“ pohladil jsem ho po vlasech, zatímco se mi ovinul kolem nohy jako koala.

„Chtěl jsem vás vzít na sídlo, které je daleko odsud, měl tam být i Jin s Namjoonem a další dvě rodiny... Jenže teď můžu tak akorát ležet v posteli,“ povzdychl smutně. Trošku jsem vniřně zajásal, tak moc bych chtěl někam jet.

„No... Pokud se uzdravíš rychle, mohli bychom to ještě stihnout?“ koukl jsem na něj s tázavým pohledem.

„Máme na to týden.“ to zní jako výzva. Do týdne do sebe musí nacpat všechny medicíny a ležet v posteli celý den, aby se uzdravil.

Vždy když jsem byl v jiné části zámku, slyšel jsem, jak si kýchl. Taehyun se toho lekl a divil se, co způsobilo takový hluk. Bál jsem se, aby z toho nechytil srdeční zástavu. Jinak se chtěl s Taehyungem pořád mazlit, potají chodil do ložnice, nějakým zázračným způsobem se vyšplhal na postel a zahrabal se k němu. Kdyby nebyl Tae nemocný, nechal bych ho, ale jestli ho nakazí, bude zle. Jediné co celé dny dělal bylo to, že smutně ležel v posteli a přemýšlel nad vším možným, frustroval ho pocit, že se mnou nemůže mít fyzický kontakt, pokud nepočítám to, když mne drží za ruku. Na jednu stranu mi ho bylo líto, ale alespoň vidí, jak těžké je celý den jen ležet. Povinnosti jsem dělal potají za něj, kdyby se to dozvěděl, asi by mne uškrtil, proto to bylo tajemství.

Překvapivě jsem v naší knihovně našel knihy o leukémii, nebo spíš Taehyun našel. Rád totiž shazoval knihy a smál se tomu, mezitím co já jsem to po něm musel uklízet. Natáhl se po poličce a svou malou ručkou se snažil shodit knihy na ní.

„Ne, nedělej t-“ než jsem to stihl říct, knihy už padaly dolů jedna za druhou a Taetae je spokojeně pozoroval s úsměvem na tváři. Otočil se na mne a očekával stejnou radost z jeho vydařeného činu. Když viděl, jak se na něj mračím, měl v očích strach, že mu něco udělám.

Jenže já jsem stejně dětinský jako on, takže jsem se rozesmál a začal ho lechtat. Až poté jsem si všiml, kolik knih tu o leukémii vlastně bylo.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Ah, nezabíjejte mě za to, že je ta kapitola jen o přeslazených blbůstkách. :'D U tohoto příběhu si prostě nemůžu pomoct hehe.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥