Taehyung on ice - Vkook

64.

*předem podává inzulin* ^^

„Taee... Je ten šátek nutný?“ zahihňal jsem se když se mi před očima objevila znovu temnota.

„Ano, potom by sis to neužil tak intenzivněji,“ cvrnkl mi do nosu, načež jsem vyjekl na svou obranu.

Tentokrát jsme opět pro změnu zase někam jeli. Nehorázně to drncalo a my na sebe padali jako švestky. Chovali jsme se jako malí, někdy jsme na sebe spadli i schválně a ten kočár tomu jen malinko dopomohl. Jen škoda, že jsem to nemohl vidět. Jsem si jist, že pohled na dětinského Taehyunga by byl k nezaplacení.

Zase na neznámém místě, někde daleko od domova.

„Opatrně, jen mne následuj,“  malými krůčky jsme šli nahoru, podle mého instinktu na vyvýšený kopeček. Zimní slunce už dávno zašlo za zasněžené hory, vystřídaly ho hvězdy a svítící měsíc na temné obloze. Držel mne pevně za ruce, abych nespadl. V okolí šly slyšet naše tiché kroky, našlapující na večerní trávu pokrytou bílým sněhem. Kopec se o kousek zvýšil, signál, že už jsme skoro tady.

Ozvaly se zvuky pokládání něčeho na zem.

„Sedni,“ přikázal mi jako na psa. Pocítil jsem jemnou látku, nejspíše hodně hrubé deky po tom, co jsem si sedl. Kolem svých ramen jsem ucítil ovinutí kožešinových přikrývek, ve kterých mi začalo být po chviličce teplo i přes velké mrazy. Taehyung mi začal pomalu odvazovat zadní uzlík.

„Připraven?“ přikývl jsem. Ta odporná látka se konečně dostala z mých očí a místo temnoty jsem uviděl nádherně zářící hvězdy. Vypadaly jako by byly jen kousíšek ode mne, jen pár metrů, ba i centimetrů. Seděli jsme na vrcholku, přikrytí huňatýma peřinama a já s úžaslým výrazem. Přede mnou se tyčil velký hvězdářský dalekohled, namířen přímo na ty jiskřičky.

„Taehyungie, j-jak?“ jakožto citlivý člověk jsem měl na krajíčku. Zamlžilo se mi před očima z té nádhery.

„Kouzlo.“ vrhl jsem se na něj plačící, plačící z toho že ho mám, že pro mne dělá tyto věci, že se ke mne chová hezky, i za ty jeho občasné provokace jsem byl vděčný. Zkrátka, když si vzpomenu na časy, kdy jsem se dozvěděl, že si ho budu muset vzít, chce se mi smát, smát jak jsem se bál. Na druhou stranu, tehdejší Jungkook nemohl vědět, co to bude zač, jestli mne nebude mlátit, týrat. Zakroutil jsem hlavou. To by nikdy neudělal. Málem jsem ho ve svém objetí udusil, má vnitřní radost nedokázala odolat. 

„Miluji tě, miluji tě, hrozně moc tě miluji,“ svíral jsem jeho mnou promočený kabát a vzlykal mu do hrudi, opakujíc jedno a to samé.

„Uplakánku, vždyť ty víš, že já tebe taky. Moc moc tě miluji,“ zahřál mne svým konejšivým objetím, jemně se mnou pohupujíc. Mé fňukání se po chvilce ztišilo a já se vzpamatoval. I tak jsem to nemohl pořádně rozdýchat, stále byly ty neposedné zbytky modrých potůčků v mých očích. Cítil jsem doteky na mých pažích, měl tak hebké ručky, jako by byly ze sametu. A tak krásně voněl, připomínalo mi to čerstvé lilie rozkvetlé v obstarané zahradě. Kdo by kdy řekl, že muži může slušet naušnice, protože Taehyungovi slušely, a to velmi, vypadal s nimi přenádherně. 

„Miláčku, už neplakej, proč pláčeš?“ slzy tekly po mých červených tvářích, nešlo to zastavit. Taehyung se tichounce smál jeho zvonivým smíchem a začal plakat se mnou, ukazující jeho bílé perličky. Já plakal kvůli té nádheře a on kvůli mne, oba dva naprosto bezdůvodně, mnozí by si mysleli, že i zbytečně. Jenže tady jde krásně vidět, jak dokáže jeden člověk ovlivnit druhého, v mnohých případech i ve špatném slovasmyslu. Seděli jsme, utírali si navzájem slzy a usmívali se na sebe.

„Panebože, nikdy bych si nemyslel, že bych se někomu takto poddal,“ pobaveně dodal. „Že bych s někým dělal takové přeslazené věci, vždy mi z toho bylo na zvracení, jenže teď když to pociťuji.... Je to úplně jiné.“

Slova nebyla potřeba, zkrátka jsem na něj skočil, stále se skleněnýma očima a uvěznil ho v procítěném polibku, jako  bych ho měl líbat naposled. Prožívali jsme to oba stejně, užívali si jeden druhého a nikam nespěchali. Vždy jsem zapomněl dodat, že Taehyung je velmi dominantní člověk, proto mne vdžy v líbání přemůže a plení mi ústa on. Mám chuť jít do kolen, z té jeho sladké chuti, mohl bych ji ochutnávat pořád.

Vlastně, celý tento večer skončil jinak. Místo toho, abychom pozorovali hvězdy v dalekohledu, jsme se pod nimi jen líbali i když nám docházel dech. Na našich napuchlých rtech jsme měli nepatrné sliny. Mnozí by si mohli myslet, že jsme se samou láskou snědli, tedy, málem.

Konec.

~~~~~~~~~~~~
Just kidding. ͡° ͜ʖ ͡° Ještě toho máme hodně, huhu, mé prstíky jsou velmi dravé, nikdy bych nečekala, že napíšu tolik kapitol, ale why not. (*´∀'*)

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥♡´･ᴗ･'♡( ˘ ³˘)♥♡´･ᴗ･'♡( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥