Taehyung on ice - Vkook

113.

Zrovna jsem spěchal naší chodbou k chůvě, která mi měla dát čisté pleny pro Taetaeho. Už jsem nebyl tolik zavřený, ačkoliv Taehyung mi nic nepovolil. Buď se mu postarám o dítě nebo se o něj bude starat sám, ve své mysli jsem si odfrkl. Nedíval jsem se před sebe a pohled měřil do podlahy, když jsem se podíval před sebe, vší silou jsem do někoho narazil čelem.

„Au,“ zakleli jsme oba naráz a přidrželi si čela. Taehyung... Nevýhoda je, že  jsme stejně velcí, kdybych byl menší, mohl jsem alespoň narazit do jeho hrudi.

„Omlouvám se,“ bolest pomalu ustávala.

„Já také... Kam tolik spěcháš?“

„Proč se o to zajímáš?“ Jízlivě jsem pověděl. Obdaroval mne nehezkým pohledem a já si jen povzdychl, „Jdu pro Taehyunovy pleny,“ protočil jsem oči. Přišlo mu to vtipné, ale raději se nesmál.

„Mohl by ses poté zastavit do mé pracovny? Chci si s tebou promluvit.“ Zmateně jsem pokývl hlavou a s dovolením pospíchal za chůvou.

~~~~~~~

„Posaď se,“ řekl, když jsem se ocitl v jeho pracovně. Na stole byly hromady papírů, až se mi z toho dělalo nevolno. Seděl ve svém křesle, nohu přes nohu a skenoval mne pohledem. Už vím, po kom to Taehyun má.

„Pokud mne chceš zavalit slovy, že mne nikam nikdy nepustíš a že už nejsem svobodný, tak mohu rovnou jít.“

„V tom případě zůstaň.“ Trošku mne to překvapilo. Usedl jsem si pohodlněji.

„Stále se mi mé rozhodnutí nelíbí, ale opravdu mne nebaví pozorovat tvé znechucené pohledy na mou osobu. Moc dobře vím, že bys s tím jen tak nepřestal a naléhal, dokud bys opět nevyvedl něco nebezpečného. Proto jsem se rozhodl dát ti větší volnost...“ V mých očích se zajiskřilo štěstí.

„To není vše. Budu tě mít pod dohledem a ve městě bude ještě větší ostraha. Budou hlídat každý tvůj krok, ale tak, aby ti v ničem nebránili a neobtěžovali tě,“ domluvil. Okamžitě jsem se k němu rozběhl a skočil mu do klína, objímaje ho kolem krku jak nejpevněji jsem mohl, přičemž jsem mu stále děkoval. Frustrovaně si povzdych. Něco je špatně. S ním. Odtáhl jsem se a uviděl jeho smutnou tvář.

„Děje se něco?“ Můj starostlivý tón se nedal přeslechnout.

„Jen... už jsem tě omrzel. Kdysi jsi neměl potřebu nikam utíkat, jelikož jsi měl mne, ale teď mne nepotřebuješ.“ A v tu chvíli mi to došlo. Jak jsem ho mohl přimět cítit se takto? Dbal jsem vůbec na jeho pocity? Vždyť je jako můj nejlepší kamarád a manžel v jednom. Přestal se cítit milován a vše je to má chyba. Neuvědomil jsem si, že má také city, ačkoliv mi nemůže dát největší pozornost po celý den. Proč jsem tak stupidní? Uslyšel jsem vzlyknutí. Plakal, hodně. Zabořil se mi do hrudi a já ho konejšil.

„T-tak hrozně m-moc jsi mi chyběl, a-ačkoliv jsem to nedával n-najevo, ranil jsi m-mne uvnitř.“ Přes vzlyky se mu velmi špatně mluvilo, ale já i tak rozuměl každé slovo. Nic jsem neříkal, jen ho drtil v objetí.

Sice může být chladný ke všem ostatním, ale od toho jsem tady já, abych v něm probudil vlny citu. A odteď se to budu snažit vykonávat jak nejlépe budu moci, jelikož vím, že on mi to bude s radostí oplácet ještě více, než já jemu.

~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Musím se přiznat, že kdybych to teď ukončila, tak by to ztrácelo smysl, ale zároveň zanechalo svou magii. Je jedenáct hodin večer a já bych teď konec rozhodně nerozdýchala a ani nerozpíchala, tato kniha mi přirostla k srdci, že až ji jednou dokončím, budu jako zatoulané kotě, které ztratilo domov. Naštěstí tho máme ještě hodně. :'D (V duchu si opakuje, že wattpad má maximum 200 kapitol a chystá si kapesníčky.)

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥