Taehyung on ice - Vkook

62.

Na dnešní zimní den jsem žádné plány neměl. Taehyun neustále brečel a to se najedl, přebalil a vyspal v jeho nové kolébce ze zlata, nad kterou měl vytesanou korunku pro štěstí. Také dostal malý kočárek, jenž si mohli dovolit v této době jen ti nejbohatší. (První se sice vynalezl v roce 1733 pro nějakého malého šlechtice a táhla to prý koza na opratích, ale já si to zase vezmu po svém... :'D)

Takže jsem toho uplakánka převlékl do teplých věcí a schoval knihu s mou dobře známou nemocí do skříně, kdyby náhodou. Stále se divím, že tehdy když jsem začal rodit, si jí nikdo nevšiml. Vzal jsem ho do náruče a sešel dlouhé schody rozlehlého sálu dolů, kde mu dala jeho chůva Neul dětský kabát s kožíškem a uvázala teplou šálu. Nachystala kočárek se sametovými dekami, aby nepromrzl, převzala si ho ode mne a položila do kočárku. Já provlékl knoflíčky od svého kabátu. S poděkováním jsem se na ni vřele usmál a vyvezl kočárek do zimní krajiny.

Taetae se o pár decibelů ztišil, protože se mu nejspíše líbilo, když se mohl vozit a pohupovat. Tím lépe pro mé uši. Odtuď jsme měli krásný výhled na město, nad kterým se skláněly zasněžené vrcholky hor. Chodil jsem pomalu kvůli namrzlému ledu a aby se ten ďáblík znovu nerozkřičel. Máme teď hodně nevyspané noci, což je mnohdy pochopitelné.

Šel jsem kolem zamrzlého rybníku, kde zrovna bruslila pro mne velmi známá osoba. Půvabný trojitý Axel, tichý dopad na zem, další trojitý axel a po dopadu na zem udělal jeden prudký obrat, než naposledy povyskočil od země a zase zpět. Prudce oddychoval při teď už klidném bruslení, dokud mne nezachytil pohledem a s perlivým úsměvem zamával.

Došel jsem blíže a zatleskal mu, protože tohle byla nádhera. Hrdě se poklonil. Se zvuky ledu přijel až k nám a natáhl se pro cudnou pusu, kterou s radostí dostal na jeho heboučké rty. Chtěl jsem se odtáhnout, ale Taehyung si mě majetnicky přivlastnil a polibek prohloubil. Tiše jsem se zasmál, líbajíc ho dál. Nemohl jsem se nabažit jeho plných polštářků. On to měl stejně, občas mne jemně kousl, ale užíval si to. Bylo zřejmé, že nechce přestat, jenže to se přestávalo líbit Taetaemu, jenž začal tiše vrkat na varování, ať těch zamilovaných blbůstek necháme a věnujeme se mu.

Na to jsme se od sebe odtáhli, až se mezi námi objevila nepatrná slina. S přiblblými úsměvy jsme na sebe koukali, než se ten ďáblík zase ozval.

„Pořád plakal jako smyslů zbavený," vydechl jsem a začal pohupovat s kočárkem.

„Je to můj kluk," uculil se. Z vyprávění jeho sestry vím, že malý Taehyung nebyl žádné zlatíčko. Taky pořád plakal, a plakal a plakal, div se pro něj chůvy nerozkrájely na kousíčky. A jak jim to škaredě oplatil... Vzpomněl jsem si na vzpomínku, kterou nám matka vyprávěla.

Proto musím Taetaeho učit slušnému chování vůči nižším postavením.

~~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥