Taehyung on ice - Vkook

70.

„Taehyungu, co to provádíš?!" zlekl jsem se. Začal se po mne sápat a otírat, jako by dostal říji. Tiše prosil. 

„Už to nevydržím, potřebuji tě, hrozně moc to bolí, prosím."Tohle bylo na Kima Taehyunga opravdu nával, totiž, nikdy nikoho o nic neprosil, vystačil si sám a byl s tím i tak spokojen, nikdo to po něm nechtěl. U mne si ale musel zvyknout, že ač nerad, nedostane nic zadarmo. Hezky poprosit. Jeho výraz zaplněný chtíčem vypadal opravdu božsky, mám veliké štěstí, že on zrovna patří mne nebo spíše tedy já jemu. Prudce oddychoval a jeho oči byly strašidelně tmavé, tak tak se držel při smyslech, aby neudělal něco, čeho by litoval. To se mu ale nedařilo, rychlostí blesku se mne snažil svést, udělat bolestivý problém, aspoň něco, abych na jeho návrh přistoupil. Nemohu... Je tady Taehyun, vzbudili bychom ho, plakal by. 

„Zbláznil ses? Taehyun spí, ah..." rukou jsem zadržel vzdech. Udělal vše pro to, aby se uspokojil. Snažil jsem se ho uklidnit, vrátit do tohoto světa, země volá Taehyunga. Jediné co bylo právě v jeho mysli, byla ta neúkrutná bolest v rozkroku, jenž ho ovládala. 

„Zanes ho chůvě... Ahm, nevydržím to." znovu se o mne otřel, podruhé, potřetí. 

„A dost! Chůva spí, nemohu ji budit v tuto pozdní hodinu," další zakrývaný vzdych. 

„To mne nezajímá, prostě ho tam zanes, má ho mít na starosti pořád." slezl ze mne a dal mi průchod k svěží volnosti. Napadlo mne, že bych utekl do jiné ložnice, aby mi dal pokoj a uklidnil své hormony, ale to je moc kruté. Nechce mi ublížit, jen má svůj den a překročil hranici, kdy se to dá vydržet. Muži v tomto věku to potřebují... Jako bych měl na ramenech jednoho ďábla a jednoho andělíčka, kteří se společně hádali, co je lepší. Ďábel mi našeptával, ať ho nenechám na pospas, mohlo by se mi to krutě vymstít. Být v jeho kůži, nebylo by mi to příjemné, navíc, je to i odreagování pro mne, z dnešního stresu, ze všeho. Anděl krutě prohrál a vypařil se, nejspíš naštvaně. Chudinka Taetae, pomyslel jsem si. Naštěstí na mé doteky vůbec nereagoval a spal dál. Ten měl dnes velmi náročný den. Opatrně jsem ho vyzvedl z postýlky a ještě více opatrněji bez jakýchkoliv rušících zvuků ho zavedl přes temně tajemnou chodbu, přiznávám, měl jsem mírně nahnáno i přes vědomí, že stráže tady byly neustále. Mírným poběhem, se zaklepáním na chudé dveře, jenž se mírně pootevřely a do nich nakoukla jeho chůva. Výmluva, jaká bude výmluva?! Bože Jungkooku, ty jsi takový nepřemýšlející idiot.

„Neul..." promluvil jsem s omluvou v hlase, když si postarší dáma v noční košili protírala znaveně oči, „já se ti srdečně omlouvám, ale... Taehyun se vzbudil s hladíkem, jenže opětovně zázračně usl, prosím, mohla by sis ho nechat na tuto noc?" vyvalil jsem to na ni, abych to měl z krku. Nevědomky přikývla a já se s poděkováním odehnal přes ty odporné chodby, zavánějícím něčím strašlivým. Závěsy na oknech, kolem nichž jsem probíhal se třepotaly jako v románu od mladé šlěchtičny, jež bloudí životem, až na to, že jsem šlechtic a nemám dlouhé lokny s velikým výstřihem, díkybože. Světlo zatemněného měsíce odráželo světlo, ve kterých se mihaly mé stíny, nebudu lháti, jednou jsem se lekl, že za mnou někdo běží. Jungkook běží za Jungkookem, jak směšné. Ten nahoře mne musí mít velmi rád, konečně jsem uviděl dveře naší ložnice. S hlasitým třísknutím jsem tam vběhl. Jsem zachráněn, nic mne nesežere, nikdo mi nehodí velkou kudlu do zad. Ach, ty mé katastrofické scénáře a přehnaná mysl.