Taehyung on ice - Vkook

79.

„Když jsem tě poprvé viděl a před svatbou, potom když už to ze mne úplně odpadlo sis to zase pokazil," vytrhl jsem mu knihu z ruky při troše nepozornosti.

„Vím, že jsem to pokazil... A snažím se. Abych byl upřímný, taky jsem se tě kdysi bál," pousmál se nad vykulením mých očí. 

„Mne? Čeho? Nedával jsi to najevo!"

„Té tvojí křehkosti, bál jsem se, že se neudržím.“ 

„Hlupáčku... Ty jsi opravdu sadistický tvor. Oh! Málem bych zapomněl, musím ti ještě vyčistit rány na břiše,“ poskočil jsem. Zatáhl jsem ho na židli a posadil.

„Hačej, donesu léčiva,“ nad mými zdrobnělinami se zasmál. Nezapomněl jsem rychle sebrat knihy a utéci do pokoje, kde jsem je zamkl do skříně. Vzal jsem tekutinu ze stolku, která je pojmenovaná 'dezinfekce'. Je složená z nějakých látek z máty a bylinek, dosti pomáhá, jde vidět, že doktoři vyvíjí léky. Kdyby aspoň našli ten jeden zásadní...  

„Jsem tady,“ sklonil jsem se k němu a na vatičku nakapal kousek té zázračné magie. Po kousku odhrnutí jeho látky jsem div nezačal slintat. Měl moc krásné tělo, snad se můžu i pyšnit, že tohle patří mně. Přistihl jsem sám sebe, jak mám pootevřenou pusu a civěl jsem na jeho bříško místo toho abych mu to očistil. Zakroutil jsem hlavou, načež se Tae začal hlasitě smát.

„Já neslintám! Opravdu ne!“ ječel jsem a na tváři mi hrál stydlivý úsměv.  „Možná trošku... Trošku více.“

„Nebo spíše hodně,“ usmíval se od ucha k uchu.

„Můžu si to dovolit, jsi jen můj.“

„Oprava, jsme svoji,“ pohladil mne po tváři. S mým králičím úsměvem jsem ho varoval, že to štípne a potom ťupkal po jeho bříšku sem a tam.

„Který idiot ti tohle udělal?“ zanadával jsem. Ty rány nebyly upřímně moc profesionální.

„Můj bývalý přítel z Británie,“ povzdychl si.

„Měl by se naučit šermovat, ty řezy jsou křivé,“ kroutil jsem hlavou.

„A já že jsem sadista... Šermovat už se nejspíše nenaučí,“ hlas mu klesal dolů. Vypadal, jako by prožil trauma. S tázavým výrazem jsem na něj hleděl.

„Já ho zabil,“ stekly mu slzy dolů. Zatajil jsem dech. Stáhl jsem mu látku zpět na bříško, koukajíc se do jeho ztrápených očí. Pevně jsem ho obejmul a on mi zavrtal hlavu do ramene.

„To je v pořádku...“ konejšil jsem ho, „Pššt...“ s jemným pohupováním se uklidnil a jen tiše fňukal.

„Jsem monstrum,“ zavzlykal.

„Nejsi, neměl si vyskakovat, kdyby ses nebránil, zabil by on tebe. Jsi šikulka zlatíčko, jsem na tebe pyšný.“ vidět takto Taehyunga zhrouceného je vzácná příležitost, nemá nad nikým slitování, jenže i on má své hranice a co je moc, to je moc.

Takto se z toho vyplakal v mé náruči, až se uklidnil úplně a posmrkal mi hedvábnou košili s černou mašličkou a zlatými lemy kolem ramen. Nezlobil jsem se.

Kdo by se na něj zlobil...

~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥