Taehyung on ice - Vkook

41.

Ve společném objetí jsme se mazlili, pusinkovali a hihňali se jako malé děti. (Nějaká slaďárna tady)
Nesmělo chybět ani naše vzájemné popichování a dělání si srandy jeden z druhého. Už to vypadalo, že budeme mít celý den pro sebe. Ležet v našich huňatých peřinách a nic nedělat. Ale Kim Jungkook musí mít vždy smůlu.

Se samou drzostí si to jeden ze stráží namířil k naší ložnici. Neobtěžoval se ani zaklepat, jen tam vpadl jako by se nic nedělo. Taehyung se podíval jeho směrem, zpevnil svůj stisk když mne objímal a neměl daleko k tomu, aby se na něj rozkřičel hněvem. Stráže měl v tváři naléhavý výraz s nejistotou.

„Pane!“ poklonil se. „Omlouvám se za tu drzost, za mé neslušné vpadnutí sem, ale mám pro to vážný důvod,“ vysvětloval ve spěchu, skoro až mumlal.

„Mluv,“ bezcitně pravil. Nemožné, jak se z tak milujícího člověka dokáže stát bezcitný k ostatním.

„Za branami-“ nadechl se a sám tomu stále nemohl uvěřit. „Za branami lidé protestují, křičí tam a snaží se brány přelézt, je jich moc!“ vyšiloval.

Taehyungovi se na okamžik mihl ve tváři vyděšený výraz, který vystřídal naštvaný. „Tak proč s tím nic neuděláte?! To jste tak neschopní idioti, že je nedokážete odehnat pryč?!“ hněval se, vrčel a křičel jako smyslů zbavený. Bál jsem se ho i já. I když vím, že by na mne v životě nevztáhl ruku.

„Pane, jsou tam stovky ne-li tisíce lidí,“ spadl na kolena strážce.

„Nachystejte mi koně,“ v jeho očích byly plameny, které zažehnaly jeho sladké jiskřičky do zákoutí.

„Co se děje?!“ konečně jsem dokázal promluvit. Cítil jsem menší paniku, vůbec nevím co jsou ti dole zač, jak mají velkou sílu a jestli dokážou ublížit.

„To je v pořádku, zůstaň tady. Kdyby něco, hlasitě křič a služebné přiběhnou,“ dal mi pusu na červeně zbarvené líčko a převlečený se chystal opustit náš pokoj.

„Já nechci aby tě zabili!“ nahrnuly se mi slzičky do očí. Jsem trošku přehnaně dramatický, ale to mi v tu chvíli bylo jedno.

„Zlatíčko neboj, nic se mi nestane. Slibuji,“ s utěšujícím úsměvem zavřel pomaličku dveře a já propukl v pláč. Nebyl jsem na tyto věci zvyklý, slýchával jsem to jen z vyprávění.

Taehyung se hnal na svém bílém andalusském koni, který měl světlou lesklou hřívu, jako zářivý měsíc při úplňku. Jeho výstroj byla nejkvalitnější z celého království. Sedlo měl nablýskané a na dečce znak jejich království. Uzdečka byla černá s praporky, které vedly až na náčelník. Kroužky v ústech koně byly z nejdražšího materiálu, který andalusián velmi rád žužlal v ústech.  Zvuk kopyt přinutil všechny nebohé občany za branami pozvednout hlavu a dívat se, jak si to princ míří k nim společně se strážemi za ním. Jeho zlatá koruna se třpytila na černých vlasech do všech stran. V obličeji mu hrál kamenný výraz. Měl bílý plášt s výšivkou společně s majestátním límečkem a modrou košilí, pod kterou měl další kusy látek. Vedle pravého boku měl upevněn meč, který byl uschovaný v tvarované kapse. Prudce koně zastavil a andalusián se párkrát natočil bokem k nim, dokazujíc tak jeho majestátnost společně s pozvednutou hlavou a hlubokým výdechem, který zanechal linoucí se páru.

Taehyung zkoumal každého po kousku. Jejich neutrální, potrhané oblečení a hladové tváře. Nedělalo to s ním nic. Musel si zachovat svou důstojnost, tak, jak ho to tehdy učili. Nesměl prokázat slabost nebo city. To mohl jedině Jungkookovi, kterého z celého srdce miloval a byl mu věrný.
Tito lidé pro něj ale nic neznamenali. Neznal je a ani poznat nechtěl, to bylo nejhorší. Město se rozdělovalo na dvě části. Ti kteří se mocných panovníku báli a ti, kteří by na ně znechuceně plivli s hloupými poznámkami.

„Pokud je vám život milý, okamžitě odejděte. Tady nemáte co pohledávat,“ přidržel si rukou kapsu s mečem.

~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Já že tam teď nebudu dělat nějaké drama, ale jak říkám, plány mi nikdy nevýjdou. ¯\_(ツ)_/¯

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥