Taehyung on ice - Vkook

74.

Po otevření krabičky jsem uviděl přívěšek z pravého stříbra. Na něm se rýsovalo písmeno 'J' jako Jungkook. Doširoka jsem se usmál. U konce písmena byl vyrytý stříbřitý diamant z hodně karátů. Nabídl se, že mi ho zapne, což se uskutečnilo a s jeho šikovnými prstíkami hbitým pohybem zapl.

„Taky mám jeden,“ nadšeně vytáhl šperk, jenž se ukrýval pod jeho královským oděvem. Měl tam 'T' a ten samý diamant, jako já. Když viděl, jak to zkoumám, rozhodl se to vysvětlit.

„Ty dva diamanty se přitahují pomocí magnetu ukrytého v nich, pozoruhodné, viď?“ Přikývl jsem a bezhlavě je spojil, aniž bych věděl, co to přinese za následky.

Jednoduše řečeno, magnet byl až moc silný, tím pádem jsme se navzájem přitáhli k sobě až v moc těsné blízkosti a ty dva diamanty se spojily, jako by do sebe pasovaly léta. Narazili jsme do sebe nosy, díky mé zvědavosti. Neměl jsem mu co vyčítat. Marně jsme se pokoušeli odtáhnout, ta síla byla moc veliká. Naše nosíky se stále dotýkaly špičkami o sebe.

„Který z nás má dostatek síly, aby to odpojil?“

„Nevím jak ty, ale já bych takto klidně zůstal ještě alespoň malou chvilku,“ zavtipkoval. Použil jsem mé typické protočení očí.

„Trdlo... Je mi to naprosto jasné, jen nechci nechávat Taehyuna tak dlouho pod péčí někoho jiného. Navíc už pár dnů nepije mléko, zachutnali mu přesnídávky,“ přes svůj proslov jsem se snažil nějak vysmeknout a oddělit ten zapeklitý případ od sebe. Sic by rád zůstal takto, ale já svůj důvod sdělil. 

Měl výrazně více síly než já, proto netrvalo dlouho a byl jsem svobodný.

„Díkybože...“ oddychl jsem si. „Ještě jednou moc děkuji za tak drahé dárky, vždyť víš, že to nebylo potřeba. Ovšem... Je tu jedna věc, jež bych ti měl připomenout. Stále si to u mne budeš muset napravit, nemůžeš si mne kupovat,“ odmlknutí přišlo z obou stran.

„Jistě, to chápu a máš pravdu. Nechci si tě kupovat, jen ti dokázat trošku jiným způsobem, že tě miluji,“ usmáli jsme se na sebe. Nemotorně jsem mu dal jako poděkování letmou pusu na rtíky a potom se s růžemi, náhrdelníkem na krku vlajícím, Yeontanem za sebou hnajícím, (Neumím rýmovat) odebral co nejrychleji domů.

„Zlatíčko, počkej!“ Zavolal z plna hrdla. Zastavujíc jsem se na něj otočil.

„Mohl bych jít nakrmit Taehyuna s tebou?!“ Vyčkával na mou reakci.

„Proč se mne ptáš?! Jistě, že můžeš, není to jen mé dítě,“ I přes tu dálku jsem mohl vidět, jak se mu mihly jiskry v očích, což vypadalo rozkošně. Stále to nezničí činy, které provedl.

~~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥