Taehyung on ice - Vkook

78.

Seděli jsme na posteli a já dal na malou vatičku štiplavou dezinfekci, jejíž palčivá vůně se za chvilku dostala do ložnice. Krev na líci měl zaschlou ve stavu, kdy mu kousek tekl dolů do poloviny.

„Teď to trošku štípne," varoval jsem ho, načež pod dotykem dezinfekce tiše syknul a stiskl mi ruku, aby si bolest vybil na někom jiném. Když mu to začalo býti příjemné, neštípalo to, jen jsem mu utíral zaschlou krev z ruk, pomalu usínal v sedě. Oči se mu zavíraly čím dál více, až upadl do říše snů. Jeho půvabné řasy se jemně mihotaly a hlavu svěsil dolů, na své rameno. S úsměvem jsem si byl jist, že toho spáče už nevzbudím. Proto jsem ho položil na záda, svlékajíc mu kusy honosného oblečení, které jsem poskládal na křeslo a s menší námahou ho navlékl do věcí na spaní, přičemž ještě párkrát zamručel a všelijak se začal otáčet. Rozkošné, měl jsem chuť ho umačkat. Pár ran měl i na břiše, ovšem jsem ho nechtěl vzbudit, tím pádem jsem to nechal na potom. Přikryl jsem ho hebkou peřinou, naposledy zkontroloval Taehyuna, který spal v kolébce a s co nejtišším zavřením dveří běžel do zdejší knihovny. 

Ano, před nedávnem jsem ji tu objevil a zapsal do deníku, načež jsem si ještě pročítal staré zápisky před svatbou. Změny nálad, uchechtl jsem se. Vlastně, kdysi jsem se ho velmi bál, nevěděl jsem, co očekávat, jestli mne třeba nezmrzačí nebo neznási-. Nahrnuly se mi slzy do očí. Byl to jen omyl... Každý dělá chyby, prostě má své choutky a přehnal to. S potřesením hlavy jsem na to co nejrychleji zapomněl a pročítal dále své sepsaně srdcerývné řádky na papíře. Komické, velmi komické. S pobavením mi na tváři hrál potutlený úsměv, sotva jsem byl mezi tolika zastaralými knihami vidět v rohu, sedíc na malé židličce. Mé depresivní výlevy v patnácti byly naprosto zbytečné, každá vyroněná slza byla bezpředmětná. Vzít si takového cukrouše, který mne občasně provokuje a jeho majetnost stoupá do výši mraků byla velká výhoda, ba i obchod, protože má matka je z toho jistě také nadšená, lépe pro ně a jejich vztahy. Musím ale přiznati, že rodina Kimových není ani tak zdaleka čistá, jak vypadá. V tom městě panuje naprosté zlo a nemoci, né jen leukémie. Všichni tam vypadají jako smrtky. To jsem neměl ani nejmenší zdání, co tu za pár let ještě objevím. A tak jsem můj pochmurný deník dal na vedlejší stoleček a vytáhl knihu s leukémií.

Už jsem se toho o ní dozvěděl hodně, ale to hlavní stále ne. Ten lék. Na to budu museti přijít sám, je nemožné, aby to tady bylo napsané. Seděl jsem tam další dvě hodiny, nevnímající realitu, naprosto jsem se do toho ponořil, jako do hlubokého oceánu. 

„Kookie?" zívnul Tae a přišel v podobě, kdy byste těžko poznali, zda je to šlechtic. Noční košile na něm visela, protíral si rozespalé hnědé oči jako malé dítě a měl na sobě jen papuče, vlasy do stran. Co nejrychleji jsem zaklapl ty knihy, jestli to uvidí, tak mne zabije a rozřeže na krví polité kousíčky! Šel ke mne blíže s nechápavým pohledem, jenže to už jsem měl ty bichle za zády. Když tu má být Yeontan, tak tu není. Zatahal by ho a bylo by vystaráno.

„Pročpak to schováváš?" koukl za má záda.

„Vyrušil jsi mne," naklonil jsem hlavu na stranu. Vyznělo to tak, naštvaně... Jako by přesně poznal, že mi do toho nemá lézt nebo by se stalo něco nepěkného. Né s ním, nýbrž se mnou. Vlastně možná i s ním. Pokud bych se naštval moc a vlepil mu facku. 

„Já jen chtěl vědět, co čteš, klid lásko," pobaveně se odtáhl. Neuměl jsem lhát, natož něco pro mne tak cenného schovat přímo před ním. Ten pozná vše. 

„T-tak se tolik nestarej..." zčervenal jsem. 

„Zrovna já se musím starat nejvíce, jsem tvůj manžel, nezapomínej," poukázal při tom na prsteny. „Poslyš, jestli tam máš nějaký milostný román, či zvrhlé choutky na mou osobnost, nemusíš mít nejmenší problém svěřit se mi s tím," mrkl. 

„Na co ty hned nemyslíš. Zrovna s takovými věcmi bych tě nezaobíral ani v nejmenším," protočil jsem oči. A o to mu šlo, sebrat mou pozornost nad takovými blbůstkami a prudkým pohybem mi vytrhnout knihu, jež jsem držel za zády. 

„Taehyungu!" vykřikl jsem a rychle se rozletěl k němu, málem jsem kvůli tomu spadl, ale což. Vzal zrovna ten deník, stejně cenná věc jako leukémie. Pomalé reflexy Jungkooku, pomalé reflexy.

„No to se podívejme," stoupl si na špičky do rohu aby byl ještě vyšší než já, knihu držíc nad hlavou a těžko četl řádky. Já se po něm sápal a snažil se mu knihu vytrhnout z ruk, jenže vždy když se mi to málem povedlo, dal ruku s knihou na jinou stranu se šibalským úsměvem. Vysmíval se mi, spratek jeden. 

„Dej to sem ty egoistický idiote!" svůj slovník jsem taktéž nehlídal. Zřejmě nám to oboum v této situaci nevadilo, naopak se usmíval ještě více. 

„Já nevěděl že už se chováme jako ve vztahu s padesátiletým výročím," četl dál.

„Jestli mi tu knihu nedáš, tak se padesáti let ani nedožiješ a o to se vlastnoručně postarám!" skákal jsem a křičel. 

„Změny nálad?" koukl na mě s jedním pozvednutým obočím, načež jsem mu tu knihu skoro vytrhl, jenže měl narozdíl ode mě moc rychlé reflexy.

„To je staré!" sápal jsem se. 

„Ty ses mě bál?"

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥